Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Čarodějky - 11. kapitola

15.07.2010 (13:15) • Jane006 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5143×

11.kapitola – Pravda

(Pohled Alice)

Chvíli jsme tam jen tak stáli a líbali se, když nás přerušilo zaklepání na dveře, odtáhla jsem se od Jazze, ale pořád ho držela za ruku a pozvala toho, co si umí vybrat chvíli na návštěvu, dál. Jazz se na mě jenom usmál, že jsem neuskočila několik metrů daleko, jak to bývá ve filmech, když někdo vyruší cukrující se páreček.

Nevítaná návštěva vstoupila dál. Byl to Edward.

„Ahoj, omlouvám se, že ruším, ale Bella se před chvílí vzbudila a chce s tebou a Rose ihned mluvit, Rose už to ví,“ řekl v rozpacích a zmizel. Musel slyšet buď v mých, nebo Jazzových myšlenkách, co jsme tady dělali. To, že umí číst myšlenky, jsem se dozvěděla od Jazze až dnes v noci.

Doběhla jsem ke skříni, popadla slušné, černé tričko a modrou mini sukni, zalezla jsem do koupelny, vyčistila si zuby, oblékla si to oblečení a vešla zpátky do pokoje. Viděla jsem, jak si mě Jasper se zálibem prohlížel. Potěšilo mě to.

Vyrazili jsem ke dveřím a zase se chytli za ruku. Otevřela jsem dveře a před nimi právě procházela, zjevně naštvaná Rose. Koukla na mě a zdála se být ještě naštvanější. Zírala na mě jako na zrádce. Nechápala jsem, proč je na mě naštvaná, ale najednou se za rohem objevil Emmett a snažil se dohnat Rose. Ne, že by to bylo kdoví jak těžké, - tedy alespoň pro upíra - ale musela se před ním přemístit až sem, protože Emmett vypadal, jako kdyby ho praštili palicí. Konečně uviděl Rose mizet za rohem a začal nahlas křičet: „No tak, Rose! Já jsem to tak nemyslel!“ křičel na ni jako splašený.

Rose zastavila a přeměřila si ho pohledem.

„To je právě to! Ty vůbec nemyslíš!“ zakřičela na něj a opět se přenesla.

Pohlédla jsem na Emma, který se tvářil, jako kdyby mu ulítly včely. To už si to ale namířil dolů za Rose. Tázavě jsem pohlédla na Jazze, věděla jsem, že musel slyšet, co se stalo.

„Emmett si zase pustil pusu na špacír a řekl Rose, že si myslel, že čarodějnice jsou ošklivý a mají bradavice. Vypadalo to, že se sní taky usmíří, jenže tímhle to zkazil. Teď se cítí hrozně a doufá že mu odpustí,“ vysvětlil mi a teď se pro změnu podíval tázavým pohledem on na mě. Naznačila jsem mu, aby se ke mně sehnul.

„Rose mu to jistě odpustí, znám svoji sestru, ale… proč mu to říkat… necháme ho, aby se snažil si ji udobřit, co ty na to?“ zašeptala jsem opravdu tiše k němu a doufala, že to Emmett neslyšel.

Chvíli nad tím uvažoval a pak na mě mrkl na znamení souhlasu. Bylo zajímavé sledovat, jak si rozumíme beze slov, asi to byl důkaz toho, že Jazz je pro mě ten pravý. Opět mě chytl za ruku a vyrazili jsme dolů ze schodů. Na začátku schodiště jsem se zastavila. Chtěla jsem se trochu předvést. Oni to dělají neustále. To co jsem měla v plánu, jsem už párkrát vyzkoušela na démony, teď to bude jiné. Jasper se na mě zadíval tázavým pohledem.

„Děje se něco?“ zeptal se se stopou starosti v hlase.

„Nic, věříš mi?“ Jenom přikývl.

Bylo to takové to schodiště, dělané napůl jako balkon, takže stačilo, když vedle schodů přelezete zábradlí a skočíte dolů, hned na to, by jste byli v přízemí. Kdyby z této výšky skočil člověk, určitě by si něco zlomil, upír by jednoduše přistál na nohou.

Zakřenila jsem se na něj a poručila: „Chyť se mě kolem pasu, vezmeme to zkratkou.“

Nedůvěřivě se na mě podíval, ale udělal to, co jsem po něm chtěla. Pro jistotu jsem ho ještě chytla kolem ramen.

Začala jsem se soustředit a už jsem stáli ve vzduchu. Musela jsem se jen usmát při pohlednu na vyjeveného Jaspera. Vyletěla jsem výš, přeletěla zábradlí a už jsme se snášeli do přízemí. Za dvě vteřiny jsme byli dole.

Až teď jsem si všimla, že máme obecenstvo. Na pohovce, natočené směrem ke schodům, seděl Emmett a vedle něj Carlisle. Carlisle na mě hleděl s vědeckým zaujetím a Emmett? Tak to už se fakt nedalo popsat. Přemítala jsem, jestli  může upír upadnout do šoku. Dneska na něj té magie už asi bylo příliš.

Koukla jsem se nejistě na Jazze, mohl by si to třeba ještě rozmyslet a rozejít se se mnou. Ten však koukal naprosto unešeně.

„Ty umíš létat?“ zeptal se.

„No, termín levitovat by byl přesnější, řekla bych.“

„A co všechno tedy ještě umíte?“ To by to nebyl Emmett, aby se nezeptal.

„No, každá máme dvě schopnosti, kromě klasické magie, kterou ovládáme. Ale víc vám řeknu až pak, teď jdu za Bellou,“ odpověděla jsem s úsměvem.

Otočila jsem se na Jazze, věnovala mu krátký polibek a už jsem utíkala směrem, který mi ukázal Carlisle.

Když jsem vešla, Rose už tam byla a seděla na Bellině posteli, všimla jsem si, že ji drží za ruku. Sedla jsem si tedy z druhé strany postele a vzala ji za druhou ruku.

„Jak se cítíš?“ optala jsem se.

„No, rozhodně nejlíp za posledních pár dnů.“

„To je dobře. Tak proč jsi s námi chtěla mluvit?“

„Protože  – a teď to bude znít fakt šíleně – když jsem byla tu chvíli mrtvá, někoho jsem tam potkala,“ zašeptala.

Moc jsem ji nechápala a jak vidno, Rose taky ne.

„Jak jako že jsi tam někoho potkala a kde vlastně?“

„No… pravděpodobně v nebi… a… potkala jsem tam tátu.“

Pak začala vyprávět a mně údivem spadla brada. Že nás navštěvovali duchové, na to už jsme si zvykly, ale pokecat si s duchem přímo na onom světě a ještě  se potom vrátit na zem a obživnout, to byla novinka. Ale na druhou stranu, jsem byla ráda, že znám konečně pravdu o tom, jak to s námi vlastně bylo.

Rose na tom nebyla lépe.

„Takže, když to tak shrnu… umřela si, dostala ses do nebe, tam potkala tátu, pokecala s ním a zjistila, že za to všechno, co se nám stalo, už od narození můžou démoni a naše máma ještě někde žije a my ji ještě určitě někdy najdeme, i když nás asi nepozná, protože má vymazanou paměť, je to tak?“ shrnula to Rose.

„Bohužel ano…“

Rose se zvedla z postele a vyrazila ke dveřím.

„Co chceš dělat?“ zeptala jsem se, protože její výraz se mi vůbec nelíbil.

„Co asi, začnu pátrat po mámě, jako úspěšná modelka a navíc k tomu čarodějka, můžu přesvědčit pár lidí, abych se dostala k záznamům nemocnice, třeba v nich něco zásadního najdu. Neměl by to být problém, se k nim dostat. Vrátím se až večer.“ A s těmito slovy odešla z místnosti a asi i domu.

Měla pravdu, ale pochybovala jsem o tom, že něco najde.

„To jsem nechtěla,“ zašeptala provinile Bella.

„Ty za nic nemůžeš, nedělej se o ni starosti, ta se o sebe dokáže postarat.“

„Dobře… zaslechla jsem, že jsi se dala dohromady s Jasperem.“ V jejím tonu byla slyšet zvědavost.

„Ach ta Rose! Ale ano, dala. A co ty a Edward?“

„Sama nevím,“ zašeptala a zívla.

„Tak dobře, až budeš vědět, tak mi to oznam, ale teď tě nechám pořádně prospat, ano?“ zamumlala jsem a s těmito slovy se vydala ke dveřím.

„Dobře,“ odpověděla a opět zívla.

„Hezké sny,“ řekla jsem už mezi dveřmi, zavřela jsem je a vydala se směrem do obývacího pokoje. V půlce cesty jsem narazila na Edwarda.

„Střídání stráží?“ prohodila jsem, ale nezastavovala.

Edward se jen uchichtnul a pokračoval k Belle do pokoje.

Došla jsem do obýváku a hned ode dveří viděla, jak je Emmett nedočkavý, kdy mu už konečně odhalíme všechny naše schopnosti. Ještě jsem ani nedosedla na pohovku, když začal s výslechem.

„Tak, jaký máte teda schopnosti?“

Povzdechla jsem si a posadila se vedle Jaspera, tomu se to ale nelíbilo, tak si mě posadil na klín a já začala.

„Takže… já vidím budoucnost a umím levitovat, nebo létat, pokud tomu tak chcete říkat. Bella umí zmrazit čas asi na pět minut, pak také dovede vyhodit věci do vzduchu, takže není moc rozumné ji provokovat. Rose dokáže pohybovat předměty, aniž by se jich dotkla a pak také - jak jsi zjistil dnes ráno – se umí přenášet, může se přenést třeba na druhý konec světa. To jsou naše schopnosti, ke všemu ještě umíme využívat normální magii,“ ukončila jsem tak svůj dlouhý proslov.

„Páni! A můžete taky létat na koštěti, vařit lektvary nebo chodit na čarodějnické slety?“

„Huh, tolik otázek. No… s tím létáním na koštěti a to, že se to přisuzuje čarodějkám… za to vlastně můžu já,“ řekla jsem a zčervenala.

„Jak to?“ Teď to byl Carlisle, kdo se ptal.

No, kdysi nás nějaký démon vzal do minulosti, protože tam naše dary nefungovali, takže tam měl výhodu. Naštěstí jsme tam narazily na místní čarodějky a využívaly jejich kouzla, ale byly jsme moc nápadné a lidi na nás uspořádali hon. Rose byla raněná a neubránily by jsme se, tak jsem chtěla lidi vystrašit a modlila se, ať to vyjde a naštěstí to taky vyšlo. Párkrát jsem nad lidmi přeletěla a mumlala nějaké nesmysly. Mysleli si, že je zaklínám a utekly do lesa. Toho démona jsem pak našly, vrátily se do přítomnosti a zabily ho.“

Celou dobu pak ještě Emmett vyzvídal. Když byl čas na oběd, Esme vylezla z kuchyně a nesla mně a Belle rizoto. Bylo výtečné a když jsem se jí zeptala, kde se tak naučila vařit, řekla mi pouze, že Nessie někdy dostane chuť i na nějaké lidské jídlo, tak se to musela naučit.

Kolem páté hodiny odpoledne se už Nessie naštěstí probrala a první, na co se ptala bylo, jestli je Bella v pořádku.

Ujistili jsme ji, že je v naprostém pořádku, já jí ještě jednou poděkovala a Ness se opět vydala nahoru, na rozkaz Esme, že musí ještě odpočívat.

Kolem šesté se vrátila Rose.

„Nic tam nebylo. Z papírů jsem vycítila magii, takže je někdo zfalšoval. Nebylo to na nic,“ oznámila mi smutně a poté se vydala k sobě do pokoje, následována Emmettem, který se jí ustavičně omlouval, za to ráno.

Kolem osmé hodiny jsem se zvedla i já a odkráčela do pokoje. Vlezla jsem si do vany a najednou jsem měla další vizi.

Stručně řečeno: Jasper byl se mnou opět v pokoji, tentokrát jsme ale dělali něco jiného, než si jen povídali. Usmála jsem se a vylezla z vany. Pečlivě jsem se osušila a na spaní jsem si tentokrát vzala krátkou noční košilku, kterou jsem našla ve skříni. Zalezla jsem si do postele a už jen netrpělivě čekala, kdy za mnou přijde můj princ…

          10.díl ; shrnutí ; 12.díl                 

Autor: Jane006 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Čarodějky - 11. kapitola: