Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dávno zapomenutá láska - 4. Miluješ mě?

29.06.2009 (09:00) • Krysteena • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1883×

                                               4.Miluješ mě ?

„Můžete mi laskavě vysvětlit, co to jako mělo znamenat?“ spustila na nás Rose „No…já a Jassmine se známe z doby, když jsme ještě nebyli upíři.“ začal vysvětlovat Emmett „Takže jste byli přátelé? To je fantastické!“ řekla Esme s úsměvem „Ano, dá se to tak říct“ odpověděla jsem a vykouzlila chatrný úsměv. „Tak to pro vás mám skvělou zprávu“ zapojil se do hovoru veselý Ben „na zdejší střední škole potřebují na rychlo někoho na záskok na hodin historie. A nabídli mi to místo.“ „Cože???“ vykřikla jsem „No není to skvělé? Je to jen na jeden rok, což se nám akorát hodí, abys Jassie dodělala střední. Taky jsem zjistil, že je ve městě dům k pronájmu. Už jsem se na něj byl podívat a je vážně skvělý.“ „Bene to nemyslíš vážně?“ nevěřila jsem vlastním uším „Jo…to samý jsem mu řekla i já“ přidala se naštvaná Danny „Nevím, co se ti Jassie nelíbí, alespoň budete mít s Emmettem spoustu času zavzpomínat na staré dobré časy“ nechápala moji nelibost Sam „Ale my nemáme na co vzpomínat a na dobré časy už vůbec ne. A …a co Tanja?“ chytala jsem se stébla „Té už jsem volala, že se o rok zpozdíme. Naštěstí jí to nevadí a Benovi tu práci přeje“ řekla Sam „Zítra zavolám do realitky a pronajmu ten dům, Jassie, Danny uvidíte, že všechno bude perfektní.“ snažil se nás nadchnout Ben, ale já jsem měla do nadšení hodně daleko.  Nechtěla jsem tu zůstat, tak moc jsem si přála odjet pryč, ale došly mi argumenty. Ano, mohla jsem odejít bez nich a nejspíš bych si tím ušetřila spoustu trápení, ale nechtělo se mi být sama. Už jsem si moc zvykla a znovu ztratit rodinu se mi vážně nechtělo. „No, tak fajn. Rok není až tak dlouhá doba“ vzdala jsem tento marný boj.

Následující ráno Ben pronajal zmiňovaný dům a téhož dne jsme se i nastěhovali. Ben měl pravdu, ten dům byl krásný, prostorný a vzdušný.  Takové domy mám ráda. Jedinou jeho vadou na kráse, bylo jeho umístění, tedy Forks. S Danielle jsme měly pokoje vedle sebe, jako vždy a také společný šatník. Můj pokoj byl o něco větší, ale Danny si kupodivu nestěžovala. Když jsem večer seděla na posteli a poslouchala hudbu, přišla a sedla si zamnou. „Zdá se mi to nebo jste s Emmettem nebyli přátelé?“ „Jak to myslíš?“ „No, zdá se mi, že on je důvod, proč chceš zmizet z Forks. Kdybyste byli přátelé, tak bys tu chtěla zůstat…“ „Máš pravdu, nebyli jsme přátelé, ale ani jsme si nebyli lhostejní, žádná nenávist nebo tak…to zase ne“ „Tak co potom?“ „Danny, mě se o tom vážně nechce mluvit“ „Ale proč? Mě to přece můžeš říct!“ „Já to vím a děkuju ti za to, ale nechce se mi to rozebírat“ „Aha, takže v tom byla láska?“ nenechávala se odbýt „Jo“ „JO? A ty to řekneš jako by nic?“ „Ano, protože teď už to je pouhé Nic…“ „No ale tehdy nebylo…“ „Ne, to máš pravdu. Tehdy jsme byli zasnoubeni“ „Wau! Tak to je vážně silný kafe!“ „Doufám, že ti můžu věřit, že to zůstane jen mezi námi“ „Jasně Jassie, nikomu ani muk, přísahám“ slíbila Danny a zase zmizela. Zůstala jsem v pokoji sama se svými myšlenkami. „Co jen budu dělat? Jak mám tohle zvládnout? Emmett je tak blízko mě a zároveň je mi tak vzdálený. To je tak šílené!!! Taková muka…

Když jsme druhý den ráno přijeli ke škole, Cullenovi už na nás čekali. Rose se pořád tvářila podrážděně a já jsem se jí ani nedivila, ale co jsem mohla dělat? Já jsem se přece od Emmetta držela, co nejdál to šlo a minulost změnit nedokážu. Vlastně…nevím, jestli bych ji chtěla změnit, i když bych mohla. Rose nebyla jediná, kdo byl naštvaný. Bella se už zase pohádala s Edwardem a místo, aby byla s Cullenovými, šla raději za lidskými přáteli. Ani Emmett zjevně nebyl ve své kůži. Pořád měl ten smutný výraz v očích, jako na pláži. Vždy, když jsme se střetli pohledem, jsem uhnula. Stačilo, že jsem jeho bolest cítila, nemohla jsem se na ni ještě dívat. Bylo to tak těžké… Alice a Jasper se jako jediní tvářili normálně, dokonce vesele. „Tak jak se těšíte na první den ve škole?“ zajímala se Alice „Absolutně vůbec“ odpověděla Danny a já jsem kývla na souhlas, že i já to tak cítím. „No jo, první den, je vždycky nejhorší, ale to vy už asi moc dobře znáte“ „Jo, Alice, to vážně známe“ řekla ji podrážděná Danny. Já jsem se do hovoru nezapojovala, soustředila jsem se jen na to, abych Emmettovi nepadla kolem krku nebo abych neutekla. Obojí se mi chtělo udělat.

Vyučování mě naštěstí celkem zaměstnalo a rozptýlilo. Poslední volné místo skoro ve všech hodinách bylo vedle Angely. Usměvavé tmavovlásky. Ochotně mi radila, když jsem zrovna nevěděla, do jaké učebny mám jít a pak mě zavedla i do jídelny. Už cestou mi vyprávěla o svých přátelích a s některými mě i seznámila jako například s Jessicou a Tylerem. Do její party patřila i Bella. „Půjdeš si sednout k nám nebo půjdeš za Cullenovými?“ zeptala se mě Angela ve frontě na jídlo. Její otázka mě nepřekvapila, protože jsem si ji už sama položila. „Sedla bych si k vám, pokud  to není problém“ „Ne, jasně, že ne. Vlastně je to skvělý, seznámím tě s ostatními“ reagovala vesele. Zavedla mě k ostatním a představila mě. Sedla jsem si vedle Belly, která se na mě soustrastně pousmála „Vítej, na černý listině“ řekla „Prosím?“ netušila jsem, o čem mluví „Právě jsi naštvala Cullenovi“ vysvětlila mi „Aha, tak to jsem v klidu. Určitě to není naposled a navíc Cullenovi mě nezajímají“ podotkla jsem a otočila se k jejich stolu. Emmett v ten samý okamžik odvrátil pohled. Kdyby jen věděl…

Celé vyučování jsem strávila s Bellou a těmi lidmi. Mám pocit, že jsme s Bellou tak nějak vytvořily tajné spojenectví, když jsme byly na té černé listině. Ani jedné se totiž nechtělo skákat, jak Cullenovi pískají. „Jak vážné to bylo mezi tebou a Emmettem“ zeptala se mě Bella cestou k autům „Co?“ „No já jen, že tak Rosalie vyvádí. Cítí se tebou ohrožená“ „Vážně? Ale to nemusí, mezi mnou a Emmettem nic není, nebude a nebylo“ řekla jsem jí a sama jsem tomu chtěla věřit. „Tak jo. No nic, tak já jdu zase do jámy lvové. Ahoj zítra!“ rozloučila se a zamířila ke Cullenovým. Na mě už čekala Danny. „Co to na tom obědě, mělo být?“ obořila se na mě „ Hele Danny, když už tu musím rok trčet, tak si sama vyberu, s kým se budu a nebudu přátelit. Je to jasné?“ „Já jen…nechala jsi mě s nimi samotnou“ „Nezdálo se mi, že by ti to vadilo“ „Ne? Víš, jak to bylo děsný? Rose chvílemi i vrčela, protože se na tebe Emmett pořád díval. A Edward zase zuřil kvůli Belle. Ještěže Alice je v pohodě. O Jasperovi to říct, nemůžu, protože ten pořád mlčí“ stěžovala si Danny cestou domů.

Doma jsme si pustily film a čekaly až příjde Sam s  Benem. Dlouho mě to čekání nebavilo, tak jsem se šla projít. Chtěla jsem být sama. Celou dobu jsem myslela na svůj odchod. Jaké by to bylo, žít upírský život úplně sama? Toulala jsem se tím neznámým lesem a čas pro mě ztrácel význam. Milovala jsem procházky přírodou, tak jsem si to užívala i dnes. Jen já, šumící stromy a divá zvěř. „Jassie?“ Ale, asi jsem nebyla sama, jak jsem si myslela. Neotáčela jsem se a šla dál. Byl to Emmett a já jsem s ním nechtěla mluvit. Zrychlila jsem svůj krok, ale Emmett taky. „To už mi chceš zase utéct?“ volal na mě a já jsem předstírala, že jej neslyším. „No tak Jass!“ doběhl mě, hrubě mne popadnul za ruku a otočil mnou. Stáli jsme proti sobě a hleděli si do očí „Emmett pusť mě, to bolí“ Pustil moji ruku „Odpusť…já…proč jsi to řekla?“ „Co jsem řekla a kdy?“ nevěděla jsem, o čem mluví „No ve škole…nejdřív jsi Belle řekla, že tě nezajímáme a pak že mezi námi nic nebylo“ „Emmette tohle nemá cenu“ řekla jsem a pokračovala v chůzi dál, ale udělala jsem pouze pár kroků, když se objevil přede mnou „No tak Jassie, nedělej, jako bych tu nebyl“ řekl prosebným tónem „Emmette co to děláš? Proč jsi tu? Tebe baví si semnou hrát?“ „Jass…“ „Emmette vrať se k Rose!“ řekla jsem přísně a potlačila vzlyky. „Já…chtěl bych, vím, že jí tím ubližuji, ale nemůžu jinak“ zněla jeho odpověď. Pohlédla jsem mu do očí a čekala vysvětlení „Jassmine…já na tebe pořád musím myslet. Víš, jak mě bolelo, když jsi řekla Belle, že mezi námi nic nebylo?“ „Teď už to přece nic neznamená. Je to pryč“ „Pro mě to znamenalo hodně. Nikdy jsem nikoho nemiloval jako tebe. Ani Rose a ty klidně řekneš, že to nic nebylo? Ty si myslíš, že kdybych věděl, co se ti stalo, že jsi jako já, že bych tě nehledal?“ „Já nevím“ přiznala jsem „Bože Jass!“ zasténal a políbil mě. Snažila jsem se vzdorovat, ale pevně mě objal a bojovat s Emmettem bylo marné, tak jsem se podvolila a nechala se unášet jeho rty. Byl to jeden z nejkrásnějších polibků…vášnivý, opojný, bylo těžké přestat, vždyť to byl můj Emmmett. Bylo mi jasné, že to budu opět já ta rozumná a skončím s tím šílenstvím. „Emmette, prosím“ vydechla jsem „Promiň, já vím, že jsi mi to zakázala, ale prostě si nemůžu pomoct. Vždycky, když tě vidím, bych tě nejraději objal a začal líbat“ omlouval se mi „Tak si vždycky vzpomeň na Rose“ „Jass…“ „To ode mě bylo hnusný, odpusť mi“ „To nevadí“ „Emmette měla bych jít, tohle není dobrý nápad“ „Jo, jo…jasně…nerad bych ti dělal problémy“ „To ani já tobě. Proto se držím stranou a nadále budu“ vysvětlila jsem mu a šla směrem domů „Jassie miluješ mě?“ znovu mě zastavil a já přestala dýchat. Jeho otázka mi vyrazila dech. Nevěděla jsem, co mu mám odpovědět „Cože?“ vykoktala jsem „Miluješ mě?“ zopakoval mi otázku „Proč to chceš vědět? Proč mě tak trápíš?“ „ Jassmine…to nechci, věř mi. Jen musím vědět, jestli mě miluješ“ „Proč to chceš vědět?“ znovu jsem se zeptala „Stačí říct, že mě nemiluješ a půjdu ti z cesty. Nechám tě být a zůstanu s Rose. Ale jestli mě miluješ…jestli máme šanci být spolu…nedokážu tě jen tak nechat být. Odejdu od Rose.“ „Emmette….“ „Jassie, prosím, musím to vědět. Miluješ mě?“ naléhal.  Pohlédla jsem mu do očí. To co mi tu nabízel, bylo tak skvělé a šílené zároveň. Ano, tak moc jsem chtěla být s ním, ale copak můžu stavět svoje štěstí na neštěstí někoho jiného? Co jen mu mám říct. Popošla jsem k němu, pohladila jeho chladnou tvář „Emmette…já tě…

Autor: Krysteena (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dávno zapomenutá láska - 4. Miluješ mě?: