Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tajemná minulost - 11. Eileen v ohrožení

23.03.2009 (18:36) • Krysteena • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1844×

11. Eileen v ohrožení

„Nééé, to nééé! Eileen! Vydrž!!!" Vykřikla jsem a rozběhla se za Eileen. Edward běžel zamnou. Pořád jsem slyšela Eileen, po chvilce už nekřičela, sténala bolestí. Byla jsem šílená strachy. Běžela jsem dokonce rychleji než Edward a to je co říct. Strach o moji milovanou sestru mě hnal dál. „Nesmím ji ztratit, to ne!"  honilo se mi  hlavou a do toho jsem slyšela Eileen, že má velké bolesti. „Vydrž, už jsem jen kousek od tebe" řekla jsem. Neodpověděla. Moje panika rosta.

Když jsem doběhla k místu, kde byla Eileen, krve by se ve mně nedořezal. Viděla jsem svoji sestřičku jak leží na zemi a kolem ní byla spousta krve. „Proboha Eileen!" přiběhla jsem k ní. Byla v bezvědomí. Snažila jsem se jí probrat. Nedařilo se mi to. Mluvila jsem na ni nahlas i vnitřně, ale bez odezvy. Najednou jsem uslyšela Edwardovo varovné vrčení. Když jsem k němu vzhlédla, byl v bojovném postavení a díval se na něco zamnou. Vím, že tam někdo nebo něco stálo. Cítila jsem jeho krev, byla mi odněkud známá, ale  v tom zmatku a zoufalství jsem ji nebyla schopna rozpoznat. „Přibliž se k nim a zabiju tě" varoval toho zamnou Edward „V klidu pijavice, nechci jim ublížit, chci jen vědět jak je Eileen" „Odkud víš, jak se jmenuje pse!?" „Alexi?" rozpoznala jsem ten hlas a vzhlédla jsem k němu držíc Eileen. „Co se tu sakra stalo?" Neodpověděl, jen upřeně hleděl na Eileen „Edwarde musíme najít Carlisla, ona umírá, cítím to, musíme něco udělat." Panikařila jsem a slzy mi tekly proudem. Nevím odkud se tu vzal,ale najednou vedle mě klečel Carlisle a začal Eileen zastavovat krvácení. „Ztratila mnoho krve, musíme co nejrychleji do nemocnice" „Neumře, že ne! Proboha Carlisle, řekni mi že ne!"prosila jsem „Pokud ji rychle dostaneme do nemocnice tak ne" řekl, ale přesto měl ustaraný výraz. Když jsem vzhlédla od Eileenina těla, viděla jsem jak kolem nás stojí všichni Cullenovi. Edward a Emmett byli v bojovém postoji vůdči Alexovi. Jasper mě zvedl ze země a snažil se mě uklidnit. Mezitím vzal Carlisle Eileen do náruče a běžel s ní k autům. „Rychle, jdeme" zavelel. Nebyla jsem schopna se hnout. Pořád jsem se dívala na tu spoustu krve na místě, kde před malou chvílí ležela Eileen. „Pojď" řekla mi Alice. Nereagovala jsem. Byla jsem ochromena tím prázdnem, co se ve mně rozprostíralo. Jasper mě vzal do náručí a rozběhl se za ostatními. Edward a Emmett nás následovali. Co pak bylo s Alexem, to už nevím.

Cesta do nemocnice, byla nekonečná. Teda alespoň mně se zdála a pak to čekání v nemocnici než za námi přišel Carlisle. Bylo to strašné. Celou dobu mě Edward držel v objetí s uklidňoval mě, že to bude v pořádku, že se Carlisle o Eileen postará. Bylo mi jedno co mi říká.Snažila jsem se zachytit Eileeniny emoce, ale nic jsem necítila, jako by Eileen nebyla. Začínala jsem být šílená strachy. Ani Jasper, který byl po celou dobu poblíž mě, si už nevěděl rady jak mě uklidnit. „Eileen! Eileen, řekni něco!" prosila jsem ji v duchu, ale nic se neozývalo. A pak přišel Carlisle. „Co je sní? Žije, že? Necítím ji! Tak už něco řekni!" vrhla jsem se k němu. „Sestro 10 mg Seduxenu „ řekl a pak byla tma.

Probudil mě zvuk EKG. Otevřela jsem oči a spatřila jsem svoji sestřičku. „Eileen" zašeptala jsem a snažila jsem se vstát z gauče, na kterém jsem ležela „Pomalu, ať se ti nezatočí hlava" řekla Esme. Edward mě vzal do náruče a donesl na židli k Eileenině posteli. Bylo mi divně, ale už jsem necítila tu prázdnotu co dřív. Cítila jsem, že Eileen bude v pořádku. „Eileen, já vím, že mě slyšíš" řekla jsem nahlas a Eileen se pohnula. Pomalu otevřela oči. „Ahoj zlato" řekla jsem jí. „Bože ty vypadáš" zněla její odpověď. „Na mě kašli, jak ti je?" „Je mi celkem fajn. Kde je Alex?" „Nevím" řekla jsem popravdě „Je přesně tam, kam patří" odpověděl jí Edward až moc tvrdě a ani já ani Eileen jsme to nechápaly. „Chci ho vidět" prosila Eileen se slzami v očích „Jasně, až ti bude líp jo? Přece ho nechceš vyděsit. Taky nevypadáš nejlíp abys věděla?" snažila jsem se jí uklidnit „Ok" řekla a pak zase usnula. Po chvilce přišel Carlisle „Jak ti je Hailey?" „Mě přece nic není, raději mi řekni co Eileen" „Už je mimo ohrožení života. Ale bylo to o vlásek. Neboj se bude v pořádku" „To doufám" „A teď mi konečně řekni jak se cítíš ty." „Proč?" „Museli jsme ti dát léky na uklidnění, zhroutila ses" „Aha, no nic mi není" „Ale měla by ses jít domů prospat" „Ne, budu tu sní" „Hailey, neblázni, ona teď bude hodně spát a ty stejně cítíš jak jí je. Budeš to cítit i doma" „Ne, zůstávám tu!" „Hailey, prosím" vložil se do toho Edward, měl v očích obavy. Asi jsem opravdu vypadala příšerně. „Neboj Hailey, my se od ní nehneme" řekla Alice „Tak jako v tom lese?" vyštěkla jsem na ni. „Hailey..." „Alice ať mi chceš říct cokoliv, nezajímá mě to. Ona málem umřela! Víš jaký to je cítit její smrt?" Byla jsem unavená a neschopná se hádat, takže jsem nakonec souhlasila, aby mě Edward vzal domů. Celou dobu byl u mě a držel mě v náručí. Hned jak jsem se probrala, mě zavezl zpátky do nemocnice.

Eileen byla zrovna vzhůru „Ahoj" zašeptala „Čau, jak ti je? Nemáš bolesti?" ptala jsem se jí sedajíc si na židli u její postele. „Ne, je mi fajn. Carlisle říkal, že se to hojí rychle" „To je dobře" řekla jsem s úsměvem a pak mi došlo, že ani nevím, co se stalo. „Eilee? Co se vlastně stalo? Proč s tebou nebyly Alice a Rosalie?" „No, víš, byla to moje chyba" začala vyprávět Eileen a já jsem ji nepřerušovala. „Alice a Rose měly ještě hlad na rozdíl ode mě a tak jsem jim řekla, ať jdou ještě lovit, že se sejdeme u auta. Souhlasily, ale nabádaly mě, abych byla opatrná. Já jsem je ale neposlechla" „Cože???" „No víš, ucítila jsem neznámou vůni, vlka, a podvědomě jsem za tou vůní šla. Byla jsem tou vůní tak unešená, že jsem nepostřehla blížícího se medvěda a pak už bylo pozdě. Zaútočil na mě. Snažila jsem se nějak bránit, ale byl o hodně silnější. Asi by mě zabil, kdyby se tam neobjevil ten vlk. A že to nebyl ledajaký vlk. Byl přímo obrovský a toho medvěda skolil jako by nic. Pak už si toho moc nepamatuju. Jenom jsem slyšela Alexův hlas. Říkal, že se nesmím hýbat a mám se snažit být klidná, že to bude v pořádku, že mě odtud dostane. A do toho jsem vnímala tebe, slyšela jsem jak panikaříš a že jdeš zamnou. To mě uklidnilo a pak jsem upadla do bezvědomí" skončila Eileen a podívala se na mě. Já jsem už zase brečela „Bože Eileen ty jsi ale koza pitomá. Málem jsi mi umřela kvůli hloupému vlkovi" snažila jsem se jí nadat, ale ty slzy prozrazovaly, že se ani tak moc nezlobím, spíš že jsem ráda, že žije. „No tak, neplač, už je mi fajn" začala mě chlácholit „Nemělo by to být spíš naopak?" „Copak u nás se někdy něco děje tak, jak by mělo?" „To máš pravdu Eileen, mám tě ráda sestřičko, tohle už mi nikdy nedělej" řekla jsem a pak jsem Eileen objala. „Neboj, příště se na medvěda líp připravím" řekla škodolibým tónem, ale mě bylo jasné, že se medvědům na dlouhou dobu vyhne, minimálně než se přemění.

Autor: Krysteena (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tajemná minulost - 11. Eileen v ohrožení: