Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tajemná minulost - 19. Tak trochu flashback

08.05.2009 (19:00) • Krysteena • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1510×

                                         19. Tak trochu flashback  

     Když jsem vešla do domu, nedalo mi to. Vystoupala jsem po schodech a místo abych zamířila do svého pokoje, vešla jsem k Eileen. Ležela v posteli a klidně spala. Dokonce se ze snu usmívala. Zajímalo mě co se jí zdá. Určitě ne tak bláznivý sen jako mě. Věděla jsem, že to nemám dělat, je to přece proti naší dohodě, ale...  Sedla jsem si na křeslo u postele a pohroužila jsem se do Eileenina snu. Jako malé jsme to dělaly často a vždycky jsme si to navzájem vybreptaly. Ani jedna by to jinak nezjistila. Ale postupem času jsme se domluvily, že to dělat nebudeme, abychom alespoň ve snech měly nějaká tajemství.

    Ocitla jsem se u nás doma ve Forks. Eileen byla veselá a prozpěvovala si....

 Z POHLEDU EILLEN:

   „Dneska příjde Álex, dneska příjde Álex, tramtadadá...jupí!" „Eileen dovol, abych ti řekla, že se chováš jako absolutní blázen!" „Ale já jsem blázen Hailey, do Alexe!" no, možná se vážně chovám jako cvok, napadlo mě. Třeba mě Alex pošle do háje. Ach jo, to nemůžu být úplně normální člověk? „Eileen, tak já jedu k Edwardovi" zavolala na mě Hailey „Fajn, uvidíme se zítra" houkla jsem na ni ze svého pokoje „Zavolej mi, až dojedeš domů, ano?" „Jasně, neboj Hailey. Zítra ti budu všechno vyprávět" „Tak jo, dobře se bav" rozloučila se a vyběhla ze dveří...Vykoukla jsem z okna a viděla, jak nastupuje k Edwardovi do auta. Slušelo jim to. Hailey měla pravdu, je krásný nebýt sám a mít někoho, kdo tě miluje. Kéž bych to samé mohla prožívat s Alexem. „Do prčic, to už je tolik hodin?" vykřikla jsem, když jsem zavadila pohledem o hodiny. A já ještě nemám udělaný vlasy ani nejsem nalíčená natož, abych měla vybráno, co si obleču. Prošla jsem svůj šatník a vylovila jsem černé boty, rifle a fialovou halenku s kulatým výstřihem. Komplet jsem doplnila náhrdelníkem z černých, lesklých korálků. Náušnice ze stejného materiálu a barvy. Jen takové dva korálky, nic moc výrazného. Vlasy jsem si nechala rozpuštěné.  Na rty jsem nanesla lesk, řasy jsem lehce pročísla řasenkou a byla jsem připravena. Už bylo taky na čase.

   Vyběhla jsem z domu a šla k bistru. Alex už na mě čekal. „Ahoj" pozdravila jsem jej, ale on nic neřekl. Začala jsem mít zvláštní pocit.  Byl to strach, že jsem si jeho náklonnost ke mně vysnila. Bylo mi jako po tom telefonátu. „Promiň, jdu trošku pozdě, mrzí mě to" zkusila jsem se omluvit. Snad to jeho mlčení bylo způsobeno jen tím mým pozdním příchodem. Alex se usmál. „Ne, ty promiň mně. Sluší ti to. Úplně jsi mi vyrazila dech" řekl a já jsem se začala červenat. Nejsem zvyklá na komplimenty. „Díky" „Pojedeme?" „Jo, jasně" souhlasila jsem a nastoupila jsem do auta, jehož dveře mi Alex otevřel. „Rezervoval jsem nám stůl v jedné Italské restauraci. Snad máš italská jídla ráda." „Máš na mysli Luigi's? Tam to zbožňuju." „Ty už jsi tam byla?" „Jo, párkrát s Hailey" „Aha" řekl a pak bylo na chvíli ticho. To trapné ticho, které by na prvním rande nemělo nastat. Znervóznělo mě to. „Eileen? Můžu se tě na něco zeptat?" prolomil Alex tu tichou hradbu mezi námi „Jistě" souhlasila jsem „Víš, nejde mi do hlavy...jak to že jíš lidské jídlo?" „No...jak už jsem ti řekla do telefonu, já jsem jen poloviční upír." „A co jíš nejraději? Já vím, jsou to blbý otázky...promiň" „Ne, neomlouvej se, to je v pořádku. Nejradši mám asi steak, a to, kdo by to byl čekal...krvavej" „Fakt? To já taky!" zasmál se Alex a já s ním. Moje nervozita se vytrácela. Místo toho tu byl jiný pocit a zvláštní šimrání kolem žaludku...

    Než jsem se nadála, byli jsme u restaurace. A když se nás potom číšnice vevnitř ptala, co si dáme k jídlu, steak byla jasná volba. Pro oba. Byla jsem šťastná. Všechno bylo tak kouzelný. Na stole byla svíčka a malá kytička. Atmosféra k nezaplacení. Trapná chvilka ticha, co nás překvapila, v autě se už mezi nás nevloudila. Z počátku se mě Alex vyptával na to moje polovičaté upírství, pak na život v Salt Lake. Přihodila jsem i pár veselých příhod, co jsme s Hailey zažily. Když jsme vycházeli z restaurace, vzal mě Alex za ruku. „Wau, představoval jsem si, že budeš mít ruku chladnou, ale ve skutečnosti ji máš tak teploučkou" řekl a pak moji ruku políbil" „Já mám možná teplou ruku, ale ty ji máš přímo neskutečně horkou" „Promiň, nedošlo mi to" řekl Alex sklesle a pustil se mě. „Ale mě to nevadí" snažila jsem se zachránit situaci a znovu jsem se jej chytla. Usmál se. „Nepůjdeme se ještě projít?" „Proč ne" souhlasila jsem. „Alexi? Můžu se teď ptát já?" „Jasně, co tě zajímá?" „Třeba jak je to s tou tvojí horkou rukou?" „No...jednoduše, my vlkodlaci máme vyšší tělesnou teplotu. Vždycky tak kolem čtyřicítky a víc" „Aha...a jak se dokážeš změnit na toho vlka?" „V celku jednoduše. Teď už to umím ovládat, ale dřív ne. To mi stačilo se naštvat a přeměnil jsem se. Teď by mi stačilo pomyslet na přeměnu a je to" „To je fantastický"vydechla jsem s úžasem „Kolik vás vlastně je?" „No celkově asi ne tolik co je vás upírů, ale co se týče mojí smečky konkrétně tak sedm" „Tvojí smečky?" „Jo...já jsem alfa?" „Co že jsi?" byla jsem totálně mimo „To znamená, že jsem vůdce smečky. Beta, neboli druhý ve smečce je Ryan." „Cullenovi říkali, že jste nějak propojeni myslí" zajímalo mě. „Jo, to jsme, ale jen, když jsme ve vlčí podobě. Čteme si myšlenky jako ty a Hailey, akorát my si neumíme zablokovat mysl jako vy dvě" „To ti nezávidím, mít pořád někoho v hlavě musí být strašný" „Docela to jde. Je to sice nepohodlný, ale jinak být vlkodlakem má i určité výhody" „Jaké například?" „Svobodu, rychlost, nikdy mi není zima..." „Na rozdíl ode mě" nechápal... „Mě je teď docela zima" řekla jsem omluvně. Usmál se a objal mě. „A teď?" zeptal se „Hmm lepší o mnoho lepší" zavrněla jsem jako kočka. Alex se pořád usmíval. Měl tak krásný úsměv. „Myslel jsem, že jsi upírka, ale teď to spíš vypadá, že jsi kočka? Moc krásná kočka..." Stáli jsme tam, v objetí a dívali jsme se do očí toho druhého. Pramínek vlasů mi spadl do tváře. Alex mi jej jemně shrnul z tváře a pohladil mě. „Byla by škoda, aby zakrýval tak krásnou tvář" zašeptal a pak se naše rty setkaly v dokonalém polibku... „Eileen, musím ti něco říct, ale nechci tě vyděsit, pochopím, když mě pak už nebudeš chtít vidět" „Co se děje Alexi?" nechápala jsem a děsila jsem se toho, co mi chtěl říct. „Řekli ti Cullenovi o otisku?" „Ne, co je to?" „Tak si vlkodlaci vybírají své životní družky. Víš, prostě se v jednom okamžiku otiskneme do nějakého člověka a pak bez té bytosti nemůžeme existovat. Milujeme ji celý život, staráme se o ni a chráníme ji..." „Alexi proč mi tohle říkáš?" „Víš, já...Eileen...já jsem se do tebe otisknul. Zřejmě se to stalo v tom lese. Z počátku jsem tomu nevěřil. Je to přece šílený vlkodlak a upír...ale pak...prostě jsem tě musel vidět. Pořád jsem na tebe musel myslet. Bylo děsný vědět, že jsi tam u Cullenových a já za tebou nemůžu přijít a vlastně jsem ani nevěděl, jestli bys to chtěla. Všechno je to tak komplikované" „Alexi...tím mi chceš říct..." šeptala jsem „Chci ti říct, že tě miluju a celý život budu" „Taky tě miluju" řekla jsem a pak následoval další polibek, ještě pohádkovější než ten předchozí. „Takže ti to nevadí?" „Ne, jsem ráda. Moc ráda. Ani nevíš jak" bože jak jsem byla šťastná, ani ve snu mě nenapadlo, že by ten večer mohl probíhat zrovna takto. Tohle bylo mnohem lepší než všechny moje sny o této chvíli dohromady. „Sice se mi nechce, ale už bychom měli jít" navrhnul Alex „Víš, myslím, že by sis to měla ještě promyslet" „Alexi já si nemám co promýšlet. Miluju tě, dlouho jsem si to nechtěla přiznat. Miluju tě od toho dne v La Push. Kdybys jen věděl, jak jsem na tebe byla naštvaná. Myslela jsem si, že jsi arogantní floutek, co si myslí bůh ví jakej je frajer" „Pořád si to ještě myslíš?" „Blázínku, copak bych tu jinak byla?" Usmál se...

    Cestou zpátky k autu jsme míjeli houpačky. „Hele" dostala jsem praštěný nápad „Nezhoupneme se? Já vím, je to ujetý, ale to jsem celá já..." „Fajn, celkem dobrej nápad" souhlasil Alex. Sešli jsme z cesty a vydali jsme se po trávníku k houpačkám. Byli jsme tam celkem dlouhou dobu. Pořád jsme si měli co říct. Přišlo mi, jako bychom se znali věčnost.

    Po návratu do Forks mě Alex doprovodil až domů. „Miluju tě, uvidíme se zítra" řekl, když jsme se loučili u vchodu. „Taky tě miluju a děkuji" „Za co?" „Za můj život, za ten dnešek, za tebe" „Eileen..." zašeptal a pak jsme se zase políbili. Byla jsem v sedmém nebi. „Půjdu" „Jo...tak ahoj" „Ahoj...zítra?" „Jo..."Když jsem za sebou zavřela dveře, nemohla jsem uvěřit, že se to všechno stalo. Bylo to jako pohádka. Hned jsem šla zavolat Hailey. Už abych jí mohla všechno říct...  Noc byla nekonečně dlouhá. Nemohla jsem se dočkat následujícího dne. Hailey dojela dopoledne.

  „Hailey!!!" vykřikla jsem a běžela jsem jí nadšením obejmout, jen co vkročila do dveří. „Eileen, neumačkej mě..." durdila se a snažila se vymanit z mého objetí. „Musím ti toho tolik povědět!"  „No...tak už mě nenapínej. Asi to dopadlo dobře, že?" „Dobře? Přímo výborně! Víš co? Dokonce jsme se políbili...promiň, promiň tak pěkně po pořádku" musela jsem se Hailey omluvit. Měla nedefinovatelný výraz, jako by nerozuměla tomu, co jsem jí právě řekla...

 Z POHLEDU HAILEY

   Tak tohle se mojí sestřičce zdálo. Měla bych už jít, aby nezjistila, že jsem tu byla. Zvedla jsem se z křesla a šla jsem k sobě. Stulila jsem se do klubíčka a usnula jsem. Tentokrát jsem spala klidně s vědomím, že Eileen je víc než šťastná....

Autor: Krysteena (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tajemná minulost - 19. Tak trochu flashback: