Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tajemná minulost- 5.Chyba

17.03.2009 (22:47) • Krysteena • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1989×

5. Chyba

Víkend uplynul jako voda. V sobotu jsme se už zmohly jen na koukání na filmy a v neděli jsme si s Eileen dělaly úkoly. Než jsme se nadály už tu bylo pondělí. Ráno jsem se vzbudila už za svítání. Poslední dobou jsem spala hodně špatně. Měla jsem děsivé sny a tak jsem se budila velice brzy. Eileen se to celkem zamlouvalo, protože jsem jí v takových případech udělala snídani. Dnes tomu nebylo jinak. Cestou do školy jsme se domlouvaly jak to udělat s autem, protože jsem se rozhodla poctít svojí návštěvou hodinu tělocviku na rozdíl od Eileen, která se při této myšlence otřepala odporem. Nesnášela pach potících se lidí. To já sice taky, ale měla jsem pocit zodpovědnosti, že bych se tam měla alespoň jednou ukázat, než se rozhodnu, co budu mít za zdravotní problém, abych se ulila. Náš problém rozlouskla u oběda Alice, která čirou náhodou jela do školy svým autem a ostatní Cullenovi jeli s Edwardem. Takže auto zůstane mně a Eileen odveze Alice. Stejně mají poslední hodinu spolu a pak prý ještě musí vyřešit pár zapeklitých módních problémů v Eileenině šatníku. „Alice? Tvoji sourozenci nevypadají nadšeně, že sis šla sednout k nám, nebudeš mít malér?" přerušila jsem jejich plánování dnešního odpoledne. „Ne, můžu si dělat co chci, ale máš pravdu asi jsou naštvaní, ještě nikdy jsme neseděli zvlášť, ale zvyknou si" pousmála se Alice

Po obědě jsem uháněla na biologii. Opět trochu pozdě, protože profesor už tam byl. „Slečno Lawsonová, kde jste se nám toulala?" zeptal se s úsměvem a víc mě nedusil. Šla jsem si tedy sednout. Edward se díval z okna, jako téměř vždy. Nevím, kde se ve mně vzala ta odvaha, snad to bylo tím, co mi  v sobotu řekla Alice, zašeptala jsem „Ahoj" a čekala jak se Edward zachová. „Ahoj" podíval se na mě překvapeně, ale pak se pousmál a zeptal se „Jak bylo v sobotu na nákupech?" „Ty víš, že jsme byly s Alice nakupovat?" „Jasně Alice se strašně těšila, nebylo s ní k vydržení. Že ráda nakupuje sis už asi všimla" „Jo to jo a následky cítím do teď" nechápavě se na mě podíval „ještě teď mě bolí nohy" objasnila jsem mu s úsměvem. Bylo to zvláštní. Celý minulý týden jsme se ignorovali a najednou jsme se bavili skoro celou hodinu. Začalo mi docházet pár věcí, jako například, že jsem nebyla nervózní z toho, že je upír a může mě kdykoliv zabít, ale z jeho osobnosti. Propadala jsem jeho kouzlu ať jsem se bránila sebevíc. „Máš teď ještě něco?" zeptal se mě Edward na konci hodiny. „Jo mám ještě tělocvik a ty?" odpověděla jsem mu. „Už nic nemám" „ Tak se měj... já letím" rozloučila jsem se s ním a šla na hodinu tělocviku. On se nehnul z místa a díval je jak odcházím.

Když jsem vkročila do tělocvičny málem jsem se pozvracela. Ten puch byl vážně děsný. Alespoň jsem se ujistila, že s tělocvikem končím. Učitel rozhodl, že budeme hrát volejbal a měli jsme utvořit smíšená družstva. Byla jsem v teamu s Mikem, Angelou a Ericem. Hráli jsme proti Jessice, Lauren ,Tylerovi a nějakému klukovi, kterého jsem neznala. Volejbal mě baví a proto jsem šla do hry naplno. A to byla chyba. Zrovna, když jsem odrážela přímo vražedný smeč toho neznámého, křuplo mi v ruce a pak nastala šílená bolest. Měla jsem vykloubené pravé zápětí a učitel rozhodl, že musím do nemocnice, aby mi jej vrátili tam, kam patří. Mě to bylo jedno, myslela jsem jen na to, abych se nerozbrečela. Děsně to bolelo. „Už abych byla regulérní upír" pomyslela jsem si. Tohle nebyla moje první nehoda, na polovičního upíra jsem byla nějaká moc křehká a pěkně mě to štvalo. Pak jsem ucítila jak mě někdo někam táhne, takže jsem se vrátila do reality,ačkoliv od té bolesti nebylo kam utéct. Ten někdo byl Mike, prý že mě odveze do nemocnice a pak domů. „Miku to je dobrý, stačí zavolat Eileen a ona mě tam odveze" sykla jsem,ale on mě neposlouchal „Tak mě, alespoň pusť zvládnu to sama" nic „Miku!" vykřikla jsem a v tom se odněkud za námi ozvalo „Neslyšel jsi dámu Newtone?" ten hlas bych poznala mezi tisíci. Byl to Edward. „Jdi si po svým Cullene" odceknul mu Mike. „Víš co Newtone, vrať se zpátky a já ji odvezu ke svému otci, jak víš, je to doktor" navrhnul mu Edward „Ne, odvezu ji já sám" vztekal se Mike. Ruka mě bolela čím dál víc tak, jsem se vložila do jejich sporu. „Miku poslechni ho, to bude v pohodě, pak ti zavolám jo?" slíbila jsem mu, abych ho nějak uklidnila a potěšila, když už jsem si jej nevybrala jako zachránce. „Dobře, jak chceš, ale vážně mi zavolej jo?" vzdal to Mike „Slibuju" ujistila jsem jej a  on pak odešel. Zůstala jsem tam sama s Edwardem. „Tak jdeme" zavelel a já poslechla. Bylo mi jedno, že mě zaveze k dalšímu Cullenovi, hlavně, když ta bolest přestane. Začalo se mi z té bolesti dělat zle a motala se mi hlava. Když si Edward všimnul, že jsem šíleně zbledla, podepřel mě, abych neomdlela. Teprve když jsme vyšli ze školy, udělalo se mi líp, asi tím čerstvým vzduchem. Moje ruka se bohužel vzduchem nezlepšila. Byla nateklá, červená a začínala modrat. „Bolí tě to hodně?" zeptal se starostlivě, až mě to překvapilo. „Jo, hodně tak na to prosím šlápni, ať už jsme v nemocnici" odpověděla jsem mu a on mě poslechl. „Pomalu zásadně nejezdím", usmál se na mě povzbudivě a nastartoval motor Volva. Asi jsem v autě omdlela, protože jsem se probrala v nemocniční posteli napojená na kapačku. Zápěstí už bylo na správném místě a celou ruku jsem měla po loket znehybněnou dlahou. V tom se rozrazily dveře a do pokoje vlítla Eileen. „Pane bože, jsi celá? Já jsem ti říkala, ať se na to vykašleš, ale ty ne ty slečno zodpovědná. Bolí to moc?" chrlila ze sebe, aniž by pohnula rty, což mi došlo, až jsem ji nahlas nadala, že nemá být hysterická a že jsem v pořádku. A další průšvih byl tady. Pozdě jsem si všimla, že za jejími zády stojí nějaký mladý blonďatý lékař. Samozřejmě to byl doktor Cullen. Ale nic na naši scénu neřekl a z jeho tváře nešlo nic vyčíst. Obě jsme ztuhly. Za to doktor Cullen, jakoby ožil. Přistoupil ke mně, zkontroloval mi kapačku a dovolil mi jít po jejím dokapání domů. Pár dní jsem měla být doma v klidu a pak jsem mohla začít chodit do školy. Kontrola za měsíc. Pak si nás obě změřil pohledem a vyšel svižným krokem z pokoje. „Myslíš, že si toho všimnul?" zeptala jsem se Eilee „Myslím, že ano, ale to je teď jedno"

Když jsme s Eilee došly na parkoviště, spatřila jsem naše auto a byla jsem v šoku „Jak se sem dostalo? Vždyť jsem je nechala u školy?" „Edward je sem dovezl a pak jeli s Alice domů. Moc se mu nechtělo" vysvětlila mi s úšklebkem Eileen, když mi pomáhala se zapínáním pásu. „Hele nech si toho jo? Moc dobře vím, na co myslíš a tak to není. Jasný?" soptila jsem „Hailey mně už je to jasný dýl než tobě" provokovala mě a nevšímala si řízení. Zrovna když jsem ji kvůli tomu chtěla napomenout málem srazila jednoho mladíka. Vlastně bych přísahala že do něj narazila, ale nic mu nebylo. Stál před naším autem očividně rozzuřený. „Kam koukáš ty slepice? Kdo tě učil řídit co?" zanadával „Kdyby ses raději díval kam šlapeš a nepletl ses mi tu idiote!" Nadala mu Eileen a vyturovala motor, že chce jet, tak aby uhnul. Pochopil to. I přes tu jeho nasupenou masku nešlo nepostřehnout, že to byl fešák. Velmi vysoký, urostlý. A teď na podzim tam stál v tričku s krátkými rukávy, takže si nešlo nepovšimnout jeho vypracovaných rukou. Vlasy měl černé jako uhel, nakrátko střižené, deštěm vlhké, takže vypadaly jako nagelované. Měl výrazné lícní kosti, plné rty a jeho oči byly uhrančivě černé. Eileen si toho přes ten svůj vztek taky všimla. A pomyslela si „Wau, kdyby to nebyl takový debil tak by to byl vážně kus" a pak se začervenala, protože jí došlo, že jsem to slyšela. Byla jsem však natolik taktní, abych to nerozmazávala.

Jen co jsme dojely domů, vzpomněla jsem si na svůj slib daný Mikovi, že mu zavolám. Svůj slib jsem samozřejmě dodržela. Večer kolem 21 hod jsem měla další telefonát. Myslela jsem, že je to Angela nebo Alice, ale spletla jsem se. Byl to Edward. „ Jak ti je?" zeptal se mě. Odpověděla jsem, že je mi líp. „ Tak to jsem rád" „Vážně? Proč?" zeptala jsem se. Neodpověděl. Jen se zasmál a zašeptal „Dobrou noc Hailey" i já jemu jsem popřála dobrou noc a pak zavěsil. Ještě nějakou dobu jsem zůstala jako zmražená a můj život ohlašovalo jen moje divoce bušící srdce

Autor: Krysteena (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tajemná minulost- 5.Chyba: