Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tajemná minulost

11.03.2009 (18:09) • Krysteena • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3118×

                                                       1. Náš nový začátek

Nechápu...ještě pořád mi to nedochází. Všechen ten křik zní jakoby z dálky. Na kůži cítím žár plamenů a to od nich stojím dost daleko, za policejními zábranami. Kdo to mohl udělat? Proč? Proč někdo zapálil náš dům? Proč tam nechal mámu a tátu uhořet? A proč v den našich narozenin? Proboha proč???

Au!!! Bouchla jsem se hlavou do okénka v autě. „Promiň, tomu výmolu se nešlo vyhnout" omlouvala se mi krásná, blondýnka s modrýma očima, co řídila auto. Byla to moje sestra, co sestra...moje dvojče Eileen Hope Lawsonová. Já jsem Hailey Faith Lawsonová. Na rozdíl od Eileen mám hnědé vlasy s červenými odlesky a stejně jako ona mám modré oči. To jediné máme stejné. Je to taková raritka u „tvorů" našeho druhu. Jsme totiž upírky. No vlastně zatím poloviční abych byla přesná. Dalo by se říct, že jsme takové hříčky přírody. Poloviční upíři jsou celkem vzácní. Naše matka Sophie byla také poloviční. Ještě před svojí definitivní proměnou se zamilovala do upíra jménem William Lawson, tedy do našeho otce a pak jsme na svět přišly my. Další rarita. No schválně, kolik upířích dvojčat znáte? Nikdo nevěřil, že nás matka donosí, ani že přežijeme, tedy snad kromě našich rodičů. Ale my jsme to zvládly a tak nám jako naše druhá jména dali Hope a Faith- víra,naděje. Přijde mi jako bych viděla rodiče naposled včera ne před měsícem...stýská se mi. Teď jsme s Eileen na cestě do Forks abychom zapomněly...ani nevím proč zrovna sem...Eileen viděla článek o Forks v jednom časopise pro lovce a zalíbilo se jí. Mě osobně bylo jedno kam pojedeme, hlavně když budeme pryč. Sice tu často prší, ale je tu hodně lesů, což je pro nás výhoda. My se totiž neživíme lidskou krví nýbrž zvířecí, rodiče nás k tomu od narození vedli. Lidskou krev jsme ani jednou neokusily a popravdě nás to ani neláká. Vlastně  nám stejně více chutná lidské jídlo a krev pijeme jen abychom přežily. Tohle je výhoda polovičních upírů. Můžeme jíst lidské jídlo a spát, v žilách nám koluje krev a proto ostatním upírům voníme jako lidé a ani oči nemáme typicky upírské. Nikdo by neuhodl, co jsme...

„Když už jsi vzhůru, jak se jmenuje ta ulice, kde stojí ten dům?" „Nevím Eileen, ale pochybuju, že bychom tu zabloudily nebo ho nenašly" odpověděla jsem jí poněkud nevrle. Forks bylo opravdu malé město což bylo pro nás měšťáky docela nezvyk, ale jak se říká, když začít znova tak od podlahy. „Hele ty jsi ten dům objevila tak naviguj" řekla mi sestřička. „Já jsem ho sice našla, ale ty jsi podepsala smlouvu, to sis ji nečetla?" „Já?" ohradila se Eileen „to přece strýček Arthur" dodala a spiklenecky na mě mrkla. Doslala mě, obě jsme se začaly smát. Strýček Arthur Lawson, bratr našeho otce, byl náš geniální plán. Vtip je v tom, že jsme si ho vymyslely. Náš otec žádného bratra neměl. Arthur nám sloužit jako zástěrka. Jak už jsem řekla Forks je malé město a působilo by nanejvýš divně, kdyby tu žily dvě 18-i letý holky samy v domě, který si samy koupily. Budilo by to rozruch a to my nechceme. Naše heslo je zapadnout. „To je on!" vykřikla Eileen a bylo na ní vidět jak je nadšená. To je celá ona, optimistka do morku kosti, na rozdíl ode mě. Já mám sklony k pesimismu.

Zaparkovaly jsme před naším bílým domem, pro nás dvě stejně příliš velkým. „Jsem zvědavá, jak to bude vypadat uvnitř, no tak pospěš si ať už jsme doma." výskla Eileen a než jsem mohla cokoliv dodat byla u domovních dveří. Celá nadšená z toho odporného slova domov jsem vystoupila z auta a ploužila se k domu. Ačkoliv jsem se vážně snažila, nedovedla jsem si představit domov nikde jinde než v Salt Lake, to je náš domov...Když jsem se došourala ke dveřím Eileen už měla odemčeno, ale nevešla dovnitř. Čekala na mě.„Vkročíme tam společně, jako na znamení našeho nového začátku, ano?" „Tak jo Eileen, máš pravdu, začneme znovu" souhlasila jsem a pak jsme společně vešly. V mém nitru se rozezvučel hlas volající „Hurá ! Ahoj domove!" Byl to hlas Eileen. Možná už jste slyšeli o propojenosti dvojčat. U nás je to stejné jen mnohem silnější. Navzájem jsme vnímaly co ta druhá cítí a četly jsme si myšlenky. Fakt je, že už jsme zjistily, jak tu druhou vypnout, protože někdy je vážně otravné,když někdo ví co si myslíte, ale nedělaly jsme to často. Ovšem naše pocity jsme před sebou skrýt neuměly. Ať jsme od sebe byly jakkoliv vzdálené, vnímaly jsme, co cítí ta druhá jasně a zřetelně. A já teď cítila jak je Eileen veselá. Šťastná nebyla ani jedna z nás,na to bylo moc brzy. „Jen se nezblázni Eileen", řekla jsem nahlas „Copak to necítíš? Někdo tu delší domu nevětral" dodala jsem. „To je sice pravda, ale vypadá to tu hezky a útulně." Měla pravdu, jinak naše bydleníčko nemělo chybu. Škoda, těšila jsem se na nějaké to zařizování a nakupování dekorací a nábytku. To mě baví, stejně jako to bavilo naši mamku, měly jsme i podobný vkus. „Nebuď smutná, ty to tu ještě vylepšíš a pozměníš" řekla mi Eileen a objala mě. Prošly jsme společně celý dům a pak jsme začaly vybalovat věci, co jsme si dovezly. Díky tomu požáru nám toho moc nezůstalo, ale už jsme stihly nějaké věci nakoupit. Díky finanční zajištěnosti táty a pojistkám, pro nás finance nebyly žádný problém.

Autor: Krysteena (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tajemná minulost: