Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » A bit of different (reality) - 1. kapitola

13.09.2023 (10:00) • Kethrin • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1676×

Nic není takové, jaké se to může na první pohled jevit. 

1

Ležela jsem na něčem velice měkkém a pohodlném. Pomalu jsem otevřela oči, do kterých se mi zařezalo denní světlo a hned na to se ozvala prudká bolest hlavy a jako třešnička na dortu, můj kotník, který neuvěřitelně bolel. Koukala jsem na bílý strop. Co jsem to vyváděla? Pomalu jsem se posadila, jen abych zjistila, že jsem v naprostou neznámém pokoji. 

„Co se sakra děje?“ Zamumlala jsem si pro sebe. Otočila hlavu na stranu, odkud šlo nejvíce světla a kde jsem očekávala okno. Okno, jestli se tomu tak dalo říkat, byla skleněná tabule, která se táhla přes půlku zdi. Za oknem nebylo vidět nic jiného než les. Zeleně zelený hustý les. Vzpomínky se mi prohnaly hlavou. Les, hledání pomoci, řeka, medvědí rodinka, pronásledování, pád a další pád. Co se to sakra děje? Kde to jsem? Tolik otázek ale žádné odpovědi. Ozvalo se zaklepání na dveře. Vůbec jsem nevěděla, co dělat, měla bych říct dále, nebo něco? Ale tohle není můj pokoje, co mám dělat? Než jsem ale stihla zareagovat dveře se otevřely. Automaticky jsem se přitiskla víc do postele, jako bych snad mohla zmizet. Vůbec jsem nevěděla, co čekat a jak se chovat. Co když mě někdo unesl? Co když... Ale nic mě nepřipravilo na to, co se stalo. Dovnitř vešla nádherná vysoká blondýnka. Neberte mě špatně, byla vážně dokonalá. Být mužem, tohle by byl určitě můj typ. Byla vysoká, štíhlá, dlouhé platinově blonďaté vlasy po pas a neuvěřitelně povědomá, jako bych jí už znala, nebo viděla, ale byla jsem si jistá, že kdybych ji už někdy viděla, i se svou bídnou pamětí bych věděla kdy a kde. Když si všimla, že jsem vzhůru věnovala mi úsměv. I její zuby byly řada perfektně bílých, rovných perliček. Za takový úsměv bych vraždila. Vraždila bych za takový úsměv a jsem si jistá, že jsou muži, kteří by vraždili za to, aby je takovým obdařila. Co se stalo dál mi způsobilo šok. 

„Ráda vidím, že jsi vzhůru.“ Usmála se na mě. „Jak se cítíš?“ Zeptala se mě, ale já místo odpovědí zaraženě seděla a zírala. „Jestli budeš chtít, odvezu tě do nemocnice.“ Ovšem že její hlas byl také perfektní, ne jako ten můj, který se pořád zadrhával. Co mě překvapilo nejvíc bylo, že na mě mluvila anglicky. Ještě více otázek se nahrnulo do mé hlavy. Dobře dýchej, tohle se nějak vyřeší a ty se brzy dostaneš domů. Třeba je to Američanka, jak jsem usoudila z jejího přízvuku, která se přestěhovala do Česka, i když mi něco říkalo, že tak to není. Snažila jsem se uklidnit. Ještě, že jsem se pár let zpět vzpamatovala a naučila jsem se alespoň to málo angličtiny, jinak bych byla teď naprosto nahrána. 

„Kdo jsi? Kde to jsem?“ Ignorovala jsem její otázky. Sucho v mém krku způsobilo, že můj hlas byl nepříjemně chraplavý a v kontrastu s tím jejím jsem zněla jak porouchané auto. Blondýnka se na mě zamračila, ale i přes vrásky, které se objevily a jejím čele vypadala kouzelně. Přešla blíž k postelí a podala mi sklenici s vodou, kterou jsem s nedůvěřivě převzala. 

„Můj táta je doktor. Momentálně tu není, ale brzy přijede a podívá se na tebe, ale jestli chceš vezmu do nemocnice.“ Ignorovala mé otázky pro změnu ona. Nenapila jsem se, i když jsem strašně moc chtěla a věděla jsem, že mi to pomůže, nebyla jsem si jistá, jestli chci něco pít, co když do toho něco dala. Sice vypadala jako anděl, a proto i o něco důvěryhodněji – no co, nesuďte mě pořád jsem jenom člověk – stejně do toho mohla něco dát. Kašlu na to. Sklenice jako by těžkla a já bych ji brzy vylila trochu jsem si lokla, jen malinko a než jsem ji stihla dát na stoleček, bledá ruka si ji převzala a dala ji tam za mě.  

„Chci domů.“ Sklopila jsme svůj pohled do peřin. „A proč bych měla do nemocnice jsem v pořádku, jen chci domů. A jak jsem se sem dostala? Proč..." Ale z mých otázek mě přerušil hromotluk, který vpadl do pokoje. Vyděšeně jsem sebou cukla.  

„Hele, kdo se probudil.“ Zakřenil se na mě. Co si budeme, byl děsivý kolem dvou metrů a spousta svalů. Měl krátké hnědé až skoro černé vlasy, šibalský úsměv a kdybych nebyla tak moc vyděšená, řekla bych, že je i hezký stejně jako andělská blondýnka vedle něj. 

„Emmette! Co tu děláš?“ Okřikla ho blondýnka. Srdce mi zaškobrtlo jen aby mohlo rozběhnout maraton v mé hrudi. Bledá kůže, perfektní tělo, les. Podívala jsem se na jeho oči a vše do sebe zapadlo jako puzzle. Zlaté. Vyděšeně jsem se odsunula, co nejdál, ale to jen způsobilo, že jsem spadla z postele, ale to mě nezajímalo, jejich vyděšeně pohledy mě sledovaly – myslím, že jsme v ten moment všichni museli mít stejné výrazy – ale já se sunula po zemi, bolest nebolest nejdál, co to šlo, dokud jsem do něčeho narazila. 

„Panebože! Panebože! To není možný! To nejde! To přece... jak by... jak... jak je tohle možné?“ Mumlala jsem si ve své rodné řeči. Momentálně jsem byla tak moc v šoku, že jsem si ani nebyla jistá, jestli bych zvládla mluvit anglicky. Ani nevím proč, ale slzy mi tekly po tvářích. Nevěděla jsem, co dělat. Byla jsem zmatená, vyděšená a jediné, co jsem chtěla bylo být doma schoulená v mé posteli. Tohle přece nemohla být pravda. Oni nemohli existovat, vždyť to jsou fiktivní postavy, vyrobené, vymyšlené, napsané! Srdce jsem měla až v krku a mohla jsem slyšet svůj pulzující tep v uších. 

„Ne! Tohle... tohle není pravda. Vy neexistuje! Jak byste mohli?“ Mumlala jsem si dál a slzy se mi kutálely po tvářích.  

„Víš, sice jsem ti nerozuměla ani slovo, ale ať se děje cokoliv, jsem si jistá, že to můžeme vyřešit.“ Ani jsem si nevšimla, že Emmett odešle a blondýnka, tedy vlastně Rose – jak jsem si byla jistá – se ke mně pomalu přibližovala, ale já nechtěla, aby byla poblíž, ještě více jsem se natlačila na to, co za mnou bylo. Rose se zastavila. Měla jsem ještě více otázek než předtím, ale strach a šok mi nedovili se pohnout. 

„Já… mohla... mohla bys prosím odejít?“ Zašeptal jsem, ale byla jsem jistá, že mě slyší. 

„Víš...“ Začala, ale já ji přerušila. 

„Prosím.“ Dodala jsem. 

„Kdybys cokoliv potřebovala, budu poblíž." S tím odešla. Byla jsem si jistá, že kdybych teď zašeptala, jak se jmenuje, hned by se tu objevila. Nevím, jak dlouho jsem tam seděla schoulená. Cítila jsem se otupěle, jako bych nebyla ve svém těle, jen zpovzdálí sledovala něčí život. Jak jsem po chvíli zjistila, někdo mě převlékl do voleného, zřejmě pánského trika. Příčila se mi myšlenka, že mě kdokoliv svlékal, obzvláště, když jsem byla mimo. Mohla jsem jen doufat, že to byla Rose, ale alespoň už jsem nebyla v mokrém oblečení. Triko jsem si přetáhla přes kolena a nemohla si nevšimnout krvavých a blátivých stop a zarudlého, nateklého kotníku. Všimla jsem si, že i ruce mám špinavé a odřené a děsila jsem se, jak vypadá zbytek. Takže mě převleki, ale tím to končí. Celkem jsem si ulevila. Hlavu jsem si položila na kolena a objala se. Byla mi zima, ale odmítala jsem se hnout. Moc dobře jsem věděla, že kdyby chtěli lehce by mě dostali, ale knihy říkali, že jsou hodní, ale dá se jim věřit? Vždyť by ani neměli existovat. Na druhou stranu říkala, že její táta je doktor, sice to moc neznamená, třeba mohl být doktor práv, ale to by pak moc nedávalo smysl, proč to říkala. Co když přece jen knihy mají pravdu? Nebo tahle podivná realita je jako kniha? Sakra z tohohle se zblázním. V hlavě mi pulzovalo a já zavřela oči. Po nějaké době jsem se celkem uklidnila. Myslím, že se mi na chvíli podařilo usnout, protože z tohohle stavu mě vytrhlo jemné zaklepání na dveře. Okamžitě jsem se napjala, nikoho jsem tu nechtěla. Věděla jsem, že dřív či později někdo přijde, ale já je tu nechtěla, chtěla jsem zůstal sama, a v klidu. Tak jako předtím s Rose, se dveře otevřely, ale dovnitř tentokrát vešla mužská postava, ale Emmett to také nebyl. Ve dveřích stál vysoký, blonďatý, bledý muž a mírně se na mě usmíval. 

„Můžu dál?“ Otázal se sametovým hlasem, ale nečekal na odpověď a vešel dál. Nechtěla jsem ho tu, ale věděla jsem, že tomuhle jsem se stejně nemohla vyhnout, navíc můj dům to nebyl.  

„Nemusíš se mě bát, neublížím ti. Nikdo tady ti neublíží.“ Řekl mírným hlasem a pomalu se ke mně přibližoval. Jak jsem se musela tvářit a vypadat, když na mě takhle mluvil? Proč jen mi to znělo jako by mluvil na naprosto psychicky narušeného člověka. Jo asi jsem tak vážně musela vypadat, dokonce jsem se tak i cítila. Čím blíže byl, tím více jsem se tlačila dozadu, i když to už nešlo. Stejně ke mně pomalým krokem došel, Jako když lovec nahání oběť, a přesto jsem si byla jistá, že kdyby to tak bylo, vypadalo by to úplně jinak. Když byl u mě, sedl si naproti mně a kufřík, který měl v ruce položil vedle sebe. Jo jasně, Carlisle a jeho slavný kufřík, uchechtla jsem se ironicky v duchu. Srdce jsem měla až v krku a žaludek nepříjemně sevřený, když jsem se dívala na jeho perfektní obličej a jantarově zlaté oči. Tohle bylo děsivé a až moc příliš reálné, kdy se sakra probudím? Kdy?  

„Jmenuji se Carlisle Cullen.“ Začal. Další věc se mi potvrdila. „Moje dcera se synem tě našli v bezvědomí v lese a přinesli tě sem.“ A to mě nemohli raději vzít do nemocnice? Protože každý den se vám stane, že někoho najdete v lese v bezvědomí a vezmete ho k sobě domů. Byla jsem ráda, že jsem neskončila v nemocnici, ale tohle se mi také moc nelíbilo. Chtěla jsem domů. „Zavolali mi a řekli, co se stalo. Jsem doktor a hned jsem se vydal na cestu.“ Jo to už mi došlo. „Určitě musíš mít spoustu otázek, ale myslíš, že bych se na tebe nejdříve mohl podívat a ujistit se, že se ti nestalo nic závažného? Nechtěla bys mi na začátek říct, jak se jmenuješ?“ Ale já mlčela, necítila jsem se na mluvení. Váhala jsem, ale po chvíli jsem pouze přikývla a on mě obdařil úsměvem.  

„Víš, kdybys chtěla, můžeme si jít sednou na postel, bylo by to pro tebe určitě pohodlnější než být na zemi, ale jestli tu chceš zůstat, mně to nevadí." Nadhodil. Tam kde jsem byla jsem se cítila dobře, nebyla způsob, jak by mě dobrovolně dostal kamkoliv jinam na otevřený prostor, kde bych byla snadno na raně.  

„Raději bych zůstala tady.“ Zašeptala jsem. Jeho úsměv se ještě víc rozšířil. Hádám, že jsem mohla být ráda, že jsou jeho oči zářivě zlaté a né tmavé. 

„To je v pořádku. Myslíš, že by ses mohl posunout blíže abych se mohl podívat na tvou hlavu?" Zeptal se. Hlavu? Byla jsem zmatená, co mám s hlavou. Ruku jsem si položila na spánek a cukla jsem bolestí, doteď jsem si o tom ani neuvědomila. Muselo to být z toho pádu. Au. Nohy jsem si vytáhla z pod trička. ,,Jak se ti to vůbec stalo." Ptal se mě, zatímco něco hledal ve své brašně. 

,,Spadla jsem, hádám." 

„Teď ti posvítím do očí, nelekni se.“ Upozornil mě, a i když se mi to nelíbilo tak se ke mně naklonil ještě o něco blíže. Jednou rukou mě mírně chytil pod bradou a já sebou z náhlého chladu cukla. Posvítil mi baterkou do očí a já pozorovala její směr, kterým se pohybovala. „Jak se cítíš? Bolest hlavy? Dezorientace? Pocit zvracení?“ Ptal se mezitím. 

„Je mi celkem fajn.“ Když pominu fakt, že nevím, kde jsem a jak jsem se tu ocitla. „Dezorientace asi tak jako když se probudím v neznámém prostředí a zvracet se mi nechce." Baterku odložil a místo toho mi odhrnul vlasy z obličeje a něco zkoumal.  

„Musela to být pořádná rána, stehy potřebovat nebudeš, ale do budoucna ti možná zůstane malá jizva. Pro jistotu ti to vyčistím.“ Zmateně jsem se znovu dotkla místa na spánku a sykla nad náhlou bolestí. Sakra, ani jsem si neuvědomila, že jsem si musela rozrazit hlavu. Vážně jsem byla nějak mimo. „Ještě bych se rád podíval na tvou nohu.“ Váhavě jsem k němu ztěžka natáhla napuchlou nohu. Cítila jsem se trapně. On byl čistý a já tu seděla pokrytá bahnem a krví.  

„Zakopla jsem.“ Řekla jsem znovu.  

„To už jsi říkala.“ Usmál se nejistě a mou nohu vzala do rukou. Cukla jsem nad bolestí, na druhou stranu jeho chladný dotek na poraněné noze byl celkem příjemný. „Vypadá to na zlomeninu, ale to budu moci jistě říct až po rentgenu. Pokud nemáš nic proti, vzal bych tě do nemocnice abych si byl jistý a mohlo se to pořádně ošetřit. Doma na to nemám to správné vybavení.“ Jo, tak tohle nemohlo jít lépe. Haló, kdy se už probudím. Skepticky jsem se podívala na své špinavé ruce nemluvě o zbytku mého těla.  

„Já... mohla bych se nejdřív umýt?“ Zeptala jsem se nejistě.  

„Jistě koupelna je hned támhle.“ Ukázal na druhé dveře. „Donesu ti nějaké oblečení na převlečení.“ Pokusila jsem se postavit ovšem nahoru to šlo hůře než dolů a teď když jsem věděla, že by noha mohla být zlomená jsem se bála bolesti, která by mě čekala při šlápnutí na ni. Přede mnou se objevily dvě bledé ruce a mně nezbývalo nic jiného, než se jich chytnout a s pomocí Carlislea vstát. Pomohl mi dojít až do koupelny, kde jsem se posadila na okraj vany. 

„Hned se vrátím i s oblečením a ručníkem.“ S tím odešel. Koupelna byla světlá a moderně vybavená, kromě vany se tu nacházel i sprchový kout a dvě umyvadla. Žádné osobní věci jsem tu neviděla. Podle toho, co jsem si pamatovala mívali velké domy, takže tohle musel být pokoj pro hosty. Carlisle se vrátil zpět a v ruce držel kupičku věcí. 

„Tady máš oblečení a ručník“ Říkal, zatímco věci pokládal na pult vedle umyvadel, sehnul se do skříňky pod umyvadlem. „a tady máš něco na umytí. Jsi si jistá, že to zvládneš sama? Kdybys chtěla, jsem si jistý, že má dcera nebo manželka ti...“   

„Zvládnu to sama.“ Skočila jsem mu do řeči. 

„Budu čekat venku.“ Odešel a zavřela za sebou dveře. Povzdechla jsem si, byla jsem ujetá na soukromí, a i když jsem byla sama doma, vždy jsem se ujistila, že jsem byla v koupelně zamknutá, ale hádám, že dnes to budu muset vydržet a předpokládám, že je by stejně zámek nezastavil. Pomocí vany, o kterou jsem se opřela jsem dokulhala k umyvadlu. Postava pokrytá bahnem s rozcuchanými vlasy a na obličeji kromě bahna rozmazaná řasenka, linky a krev. To byla osoba pozorující mě z druhé strany zrcadla. Divím se, že se mě Carlisle nelekl, vypadala jsem příšerně, skoro jako nějaký neandrtálec. Trvalo to dvě nelehké koupele – při kterých se mi nejednou podařilo bouchnout se do kotníku, což vždy vyvolalo salvu nehezkých nadávek a možná i jednu, či dvě slzy – než jsem ze sebe smyla všechno bahno a jinou špínu, nemluvě o vlasech, ale zvládla jsem to. Byla jsem na sebe pyšná. Už oblečená v obyčejném triku s výstřihem do V přes které jsem měla přehozenou lehkou mikinu, v teplácích, které na mě spíše visely, i přes utažení, v páru sneakers - které jsem jen tak tak navlékla na bolavou noh -, které mi úplně neseděly a s vlhkými vlasy jsem se na sebe podívala do zrcadla. I když jsem vypadala vtipně, cítila jsem se o něco lépe a vypadala jako nový člověk. Kulhala jsem ke dveřím, které jsem následně otevřela. Přesně jak řekl, Carlisle seděl na posteli a když mě viděl tak se na mě usmál.  

„Můžeme?“ Přikývla jsem. Boty nebyly v mé velikosti, byly větší a chodilo se v nich celkem nepříjemně. Každou chvíli jsem si musela potáhnout tepláky, které mi i přes utažení padaly, ale nemohla jsem si stěžovat. Vždycky by mohlo být hůře. Carlisle mě opět podepřel a pomohl mi dojít ke dveřím. „Víš, kdybys chtěla, mohl bych tě vzít do náruče.“ Nabídl se. Jo hezká nabídka a normálně bych neodmítla nechat se odnést hezkým chlapem, a že Carlisle byl kus chlapa, ale musela jsem to zvládnout sama, vždy jsem vše zvládla sama a ani teď mě bolest nezastavila.  

„Ne, to je dobré, zvládnu to sama.“ Potichu jsme procházeli domem, který byl velice moderní a prostorný. A I přes luxus působil velice rodině a příjemně. I přestože jsme cestou nikoho nepotkali a dům byl tichý a klidný, byla jsem si jistá, že tu nejsem sami a ostatní musí slyšet každý náš krok, tedy hlavně ty mé. Co mě ale zaráželo, byly papírové krabice nacházející se po domě a zřejmě chybějící doplňky a vybavení. Vypadalo to jako kdyby se právě přistěhovali, nebo naopak balili. Došli jsme až ven, kde čekal černý Mercedes. Jak jinak, že. Carlisle mi pomohl posadit se na místo spolujezdce a po tom, co se posadil na místo řidiče se auto rozjelo. Samozřejmě, tak jak popisovala kniha, jeli jsme dlouhou lesní cestou sypanou štěrkem a já pomalu začínala věřit, že už se nenacházím doma, ale na druhé straně planety. 

„Řekneš mi už jak se jmenuješ?“ 

„Emma.“ Šeptla jsem.  

„Jak jsi se dostala do toho lesa, Emmo?“ Nebylo mi příjemné bavit se s ním o tom, hlavně protože jsem odpovědi neznala a o to horší to pro mě bylo.  

„Nejsem si jistá. Nepamatuji si to.“ Zamumlala jsem o něco sklíčeněji. Cestou se mě Carlisle pokoušel ptát na různé další otázky typu od kud jsem, co si pamatuji, ale já mlčela a pozorovala ubíhající cestu. Přijeli jsme před nemocnici. Na rozdíl od velkých budov, na které jsem byla zvyklá, tahle byla menší a nebýt sanitky a pár lidí s viditelným zraněním, skoro bych nepoznala, že jsme v nemocnici. Carlisle zaparkoval a pomohl mi vystoupit z auta. Přišli jsme dovnitř, kde to bylo klasický cítit dezinfekcí a takovým tím typickým pachem, který většina nemocnic má, ale na rozdíl od většiny lidí, mně tenhle pach moc nevadil a v tenhle moment mi dodával komfortní známost. Procházeli jsme chodbou kolem sestřičky, ale ta se na nás zamračila, když na nás pohlédla. 

„Zdravím doktore Cullene.“ Při zaznění toho jména mé srdce začalo bít o poznání rychleji. Bože! Carlisle mi věnoval krátký pohled. „Neměl jste mít dovolenou?“ 

„Ano, ale nečekané události mě přivedli zpět.“ Odpověděl s úsměvem. Myslím, že kdyby mě Carlisle nepodepíral upadla bych na zem. Před očima se mi zatmělo a pohltila mě chvilková slabost. Bože. I když jsem si byla jistá, že má váha pro něj není nejmenší problém, cítila jsem, jak se jeho ruce napjaly. Během chvilky jsem se vzpamatovala a byla zase schopná kulhat dál.  

„Jsi v pořádku?“ Zeptal se. Na souhlas jsem kývla hlavou. Carlisle mě dovedl na lavičku na chodbě. 

„Tady se posaď a nikam nechoď, hned jsem zpět.“ Nečekal na mou odpověď a byl pryč. Pozorovala jsem jeho mizející postavu, dokud nezmizel za rohem. Kolem chodili lidé a já si až teď všimla, jak po mně zvědavě pokukují. Nervózně jsem si hrála se svými prstýnkem a doufala, že se Carlisle co nevidět vrátí. Cítila jsem se jako když jste s mámou na nákupu u kasy, ona si pro něco odběhne a v tu chvíli se na vás zázrakem dostane řada a prodavačka zboží markuje maratonskou rychlostí. Co když se mě někdo na něco bude ptát a já nebudu vědět co chce? Má angličtina byla základní, a i když jsem zatím moc neřekla, byl jsem překvapená, že jsem se, zatím zvládla domluvit a rozuměla jsem. Ale mé obavy přerušil vracející se Carlisle, který před sebou tlačil kolečkové křeslo a na měl košili připnutou visačku. To si musí dělat srandu. Věděla jsem, že poskakovat na jedné noze není ideální, ale kolečkové křeslo? 

„Vypůjčil jsem si křeslo, abys tu nemusela poskakovat. Jeden můj známý pracuje na rentgenu a domluvil jsem s ním, že nás vezme přednostně. Taky tam není dnes tolik lidí jako normálně, takže to bude rychlé.“ Předbíhat ostatní se mi moc nelíbilo, hlavně když jsem si byla jistá, že i přes neuvěřitelnou bolest, to nic nebylo, ale v nemocnici jsem nechtěla být déle, než bylo nutné. Když jsem na chodbě seděla sama, lidé na mě zvědavě koukali, ale když se tu se mnou bavil Carlisle bylo to ještě o intenzivnější. Carlisle mi opět pomohl, posadit se do křesla a vezl mě chodbami nemocnice. Celou cestou jsem se dívala do země a neodvážila jsem zvednout svůj pohled. Sice jsem se svým způsobem cítila jistěji mezi lidmi, ale stejně. Co jsem tady sakra dělala? Byla jsem vyděšená a chtěla domů. Nemocnice nebyla velká a my během chvilky zastavili. Nečekali jsme nijak dlouhou a dveře před kterými jsme byli se otevřely a my byli vyzváni dál. Wow, svým způsobem jsem čekala, že nebudeme muset čekat dlouho, ale takhle rychle? Carlisle se pozdravil s doktorem a vyměnili si pár přátelských slov. Ještě v křesle jsem si s bolestí zula botu a Carlisle mi pomohl dostat se na lehátko. Můj kotník byl nepřirozeně červený a napuchlý. Sakra, to nevypadá moc dobře. 

Netrvalo dlouho a snímky byly hotové. Dovnitř vešel doktor se snímky, které dal na svítící tabuli, která byla na stěně. Jak jsem si myslela tohle byl ten čas, kdy jsem přestala rozumět. Carlisle s doktorem stáli naproti snímkům, zatímco na ně ukazovali a diskutovali. Už teď jsem byla vyděšená, ale čím déle řešili můj kotník tím hůř jsem se cítila. Jediné, co jsem teď chtěla bylo vrátit se zpět. Doma jsem měla spoustu svých problémů, které na mě vesele čekaly a já si byla jistá, že až se vrátím budou o něco horší než předtím. Chtěla jsem, aby tohle co nejdříve skončilo a abych se mohla dostat zpět do své země, i když jsem si nebyla jistá jak. Možná bych se mohla vrátit do lesa, pokusit se najít svou kabelku ve které jsem měla peněženku a doklady, nebo bych mohla kontaktovat konzulát a požádat je o pomoc. Ovšem můj myšlenkový pochod zastavilo poslední slovíčko, které jsem byla schopná stoprocentně přeložit.  

„Broken.“ Carlisle se na mě se smutným výrazem otočil.

„Vidíš tuhle část?“ Ukázal na tabuli. „Tohle přerušení znamená, že tvůj kotník je zlomený. Dobrá zpráva je, že to není vážná zlomenina, která by musela na operaci, ale i přesto budeš muset mít sádru.“ Zatímco na mě mluvil, ukazoval na tabuli. Sakra, sakra, sakra! Carlisle mě odvezl na ošetřovnu, kde mi pro změnu začali dělat sádru. 

„Jsi alergická na nějaké léky?“ Ptal se Carlisle.  

„Co vím, tak ne.“ Carlisle se omluvil a odešel z místnosti zanechávající mě tam s tichou sestřičkou, která pracovala na mé sádře. Občas na mě promluvila, když potřebovala abych nějak zvedla nohu, nebo mě informovala co udělá dál. Carlisle se po chvíli vrátil a v ruce držel berle. Tohle bylo tak definitivní. V životě jsem na berlích nestála a se štěstím, které jsem momentálně měla budu ráda, když si nezlomím vaz. I když, to by bylo možná lepší. Sádra byla hotová.   

„Mohl bych se ještě podívat na tvá kolena?“ Zeptal se a já si zmateně vytáhla nohavice a odhalila má kolena, která byla odřená, kůže okolo byla mírně opuchlá a zarudlá a místy začaly naskakovat modřiny. „Ještě ti to pro jistotu vyčistím, aby se ti do toho nedostal infekce a pokud je to v pořádku, rád bych se ještě jednou podíval na tvou hlavu.“ Přikývla jsem. Carlisle si nasadil rukavice a sestřička mu mezitím nachystala potřebné věci.  

„Jak dlouho to budu mít?“ Ptala jsem se, zatímco mi čistil kolena.  

„Zhruba šest až osm týdnů, záleží na tom, jak dobře se noha bude hojit. Mezitím není dobré nohu zatěžovat, na to budeš mít berle, a vyvarovat se náročné fyzické aktivitě.“ Mezitím, co pokračoval říkal mi, jak se starat o nohu. Vzal si nový tampónek, na který nalil tekutinu a následně mi jen přiložil na druhé koleno. Ještě mi vyčistil ránu na spánku a přelepil mi přes ní náplast, na které trval. Přes okraj lehátka jsem dala zdravou nohu a za ní pomalu druhou. Sádra byla celkem těžká, nic, co by se nedalo zvládnout, ale stejně to byl rozdíl. 

„Už jsi někdy měla něco zlomeného?“ Zřejmě si musel všimnout mého ztraceného výrazu, když jsem koukala na berle opřené vedle mě.  

„Ne.“  

„Pomůžu ti.“ Carlisle mi dal každou berli do ruky a navigoval mě. Po chvíli váhání jsem se o berle zapřela a položila zdravou nohu na zem. Nechápu, jak jsem mohla dělat takové scény. Nebylo na tom nic těžkého. Carlisle mi ještě pomohl upravit výšku berlí, aby mi vyhovovala, poděkoval sestřičce a rozloučil se s ní a zamířili jsme ven. Chvíli trvalo, než jsem si zvykla na zacházení s berlemi a šli jsme extrémně pomalu, ale po chvíli jsem si na ně celkem zvykla a dostala se do 'rytmu'. Cestou k autu mi Carlisle řekl, že pro mě má léky na bolest a nějaké vitamíny na a vysvětli mi, jak s nimi zacházet a kdy si mám jaké léky brát. 

 Ugh, problém není v tom napsat kapitolu, ale následně ji opravit. Čím častěji ji pak čtu, tím méně chyb vidím a tím více se směji nad určitými částmi příběhu, protože to ani jinak nejde. U téhle kapitoly jsem se vážně snažila, aby byla v pořádku, přesto jsem si jistá, že se tu nějaká ta chyba a překlep najdou. (pro představu jsem na ní pracovala zhruba tři hodiny, a to pouze na opravě) Také bych chtěla poděkovat úžasné Lorinne za opravu předchozí kapitoly a za její podporu. Moc si toho vážím a děkuji. Čím déle na příběhu pracuji, tím větší radost z něho mám. U sebe mám napsanou zhruba patnáctou kapitolu a když se pak vracím k opravě těch starších, tak se někdy sama směji a děsím toho, co jsem napsala a stvořila, ale snažím se a baví mě to. Příběh je momentálně dostupný i na Wattpadu se zhruba šesti kapitolami, které se mohou mírně lišit od těch tady a rozhodně budou obsahovat více chyb (Upřímně nedoporučuji číst. Nenechte se zlákat kapitolami napřed a počkejte si na ty kvalitní zde. Rozhodně se to vyplatí.) a nevím, jak moc tam budu přidávat, protože bych ráda psala primárně tady a na Wattpad jsem příběh původně vůbec nechtěla dávat. Budu ráda, když mi tu zanecháte nějaký ten komentář, zajímalo by mě, co si o příběhu myslíte a jestli by byl případně zájem o pohled někoho jiného (případně třetí osoby). Osobně si myslím, že by to mohlo stát za to, protože by vám to mohlo pomoci porozumět proč se osoby zachovaly, tak jak se zachovaly a co je k tomu vedlo. Vážně to mám všechno promyšlené a pokud o pohled bude zájem, možná to bude déle trvat, protože zatím píšu jen pohled Emmy. Takže jak jde vidět, ani já sama nevím, co dělám. Vždy, když píšu, tak mám v hlavě názory a situace ostatních postav a pak si uvědomím, že ty jsou pouze v mé hlavě zatím nenapsané, takže chápu proč to občas může být zmatečné. Budu se těšit u dalšího dílu.

Autor: Kethrin, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek A bit of different (reality) - 1. kapitola :