Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » A bit of different (reality) - 3. kapitola

01.10.2023 (09:00) • Kethrin • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1614×

Na každém šprochu pravdy trochu.

„A zbytek knih?“ Zeptal se Carlisle. Hádám, že čekat, než se Esmé vrátí s čajem nemělo cenu, navíc jsem si byla jistá, že stejně vše slyší perfektně, jako by s námi byla v místnosti. 

„Nový Měsíc. Bella má osmnácté narozeniny, i přes její nesouhlas ji Alice naplánuje narozeninovou…“ A tak jsem se dala do vyprávění. Mezitím, co jsem mluvila, Esmé se vrátila s čajem, nezapomněla jsem poděkovat a čas od času jsem čaje upila. I když jsem vyprávění vzala hodně stručně, jen základní děj a občas něco důležitějšího, stejně se za okny poměrně rychle setmělo a já pomalu ale jistě začala pociťovat únavu.

„A pak je tu poslední kniha, která je rozdělena na dva filmy, Rozbřesk. Edward a Bella mají svatbu. Bella na líbánkách otěhotní, porodí a stane se upírem. Dítě vyrůstá strašně rychle…“ Netrvá dlouho a mé vyprávění se dostane do konce. Šokované výrazy na jejich obličejích mi na odvaze moc nepřidali. Dobře, možná tohle přece jenom nebyl nejlepší nápad. Možná jsem měla předstírat, že nic nevím. Ani jsem se nenadála a jejich otázky mě zahrnuly. Myslela jsem, že to budu já, kdo se bude ptát, ale asi jsem se pletla. 

„A jak máme vědět, že říkáš pravdu?“ Zeptal se nedůvěřivě Jasper. Dydiem. Ta mi jako první prolétla hlavou, ale věděla jsem, že říct něco takového by skončilo smrtí každého v téhle místnosti.

„Když jste se poprvé potkali s Alice, bylo to v kavárně ve Philadelphii v roce 1948.Alice seděla na baru a měla objednanou kávu,. Zrovna v Rádiu hráli If i could be with you Kay Starr.rvírka byla mladá Afroameričanka jménem Betty“ Pokoušela jsem se vybavit každý detail. „a byla těhotná. Když si vešel a Alice se posadila k tobě, zapomněla si kávu na pultu, a tak jí ho Betty chtěla přinést, ale káva jí vypadla z rukou a když sbírala střepy, skoro si ji zabil, protože se řízla. Tohle byla Alicina vize. Místo toho abys ji zabil, Alice tě políbila, tím zachránila Betty a pravděpodobně i zbytek kavárny. Také nesmím zapomenout fakt, kdy jsi dal Alice čtvrťák, aby ti vysvětila budoucnost z ruky. Stačí, nebo mám vyprávět i zbytek?“ Tak trochu jsem doufala, že to bude stačit, protože dál jsem si už nebyla moc jistá. Jediné, co jsme věděla s jistotou bylo, že spolu nějakou dobu cestovali a pak se rozhodli přidat ke Carlisleově rodině a vyhodit Edwarda z jeho pokoje, protože měl ten nejlepší výhled. „Alice, nejsem si jistá, co se ti tehdy povedlo zjistit o tvé minulosti, ale i já si něco málo pamatuji a možná bych ti byla schopná osvětlit nějaké detaily.“ Jako například to, že to byl její otec, kdo zabil její mámu a poté se pokusil zabít i jí a ona nakonec skončila zavřená v léčebně. Sice to nebylo nic pěkného a možná lepší, že si to nepamatuje, ale má právo na to vědět, co se tehdy stalo. Oči se jí rozzářily a bylo vidět, že se mě chce na něco zeptat, ale teď jsem byla na řadě s otázkami já.

„Co… co se mnou teď bude? Přísahám, já vám nebudu dělat problémy o tomhle nikomu neřeknu. Jenom se chci vrátit domů.“ Měla jsem, co dělat abych se nerozbrečela. Nechtěla jsem nic jiného než být doma, i když to stálo za hovno, a to co se stalo s Adamem tomu nepřidalo, pořád tam byl někdo, kdo na mě čekal a já tu osobu nemohla nechat samotnou. Při pomyšlení na ni jsem se podívala na můj prsteníček, kde se nacházel drobný prstýnek, se kterým jsem si tak často hrála, který mi ona věnovala.

Další zívnutí se mi vydralo na rty a než se kdokoliv další stihl zeptat na cokoliv dalšího, byli přerušeni Carlislem, který jim připomněl, že jsem jenom člověk a potřebuji se prospat, a i když bylo vidět, že všichni mají spoustu otázek tak si je zatím nechali pro sebe.

„Nemáš hlad? Už je čas večeře, a sice jsme nečekali jsem lidskou společnost, takže tu moc jídla nemáme, ale stejně by se něco našlo.“ Nabídla Esmé a mile se na mě usmála.

„To je milé, ale nemám hlad.“ Věnovala jsem ji malý úsměv. Z toho, co všechno se dělo jsem si na jídlo ani nevzpomněla a neměla jsem ani chuť. Chtěla jsem se jenom vrátit domů. Zpět za ní.

„Co se mnou teď bude?“ Zeptala jsem se rychle abych zamluvila řeč o jídle, navíc tu byly důležitější věci k řešení než mé lidské potřeby. Proč jen mi nikdo neodpovídal na jedinou otázku, kterou jsem měla a která mě vážně zajímala.

„Dnes už je pozdě to řešit, ale pokud budeš chtít pomůžeme ti vrátit se domů, jak jsem slíbil.“ Odpověděl Carlisle.

„Děkuji.“ Odpověděla jsem a opět si zívla, únavu už jsem na sobě začínala pociťovat víc a víc, pomalu mi začaly těžknout oči a bylo čím dál tím těžší zůstat při vědomí. 

„Pojď, ukážu ti, kde budeš spát.“ Usmála se na mě mile Rose. Nebylo snadné vstát z křesla, ale stejně jsem to zvládla a zanedlouho následovala Rose. Ovšem když jsme došli ke schodům povzdechla jsem si. 

„Tak tohle ještě bude zajímavé.“ Zamumlala jsem si pro sebe. Zdravou nohu jsem dala na první schod, pak tam dala berle a následovala zlomená noha. Rose se nabídla, že mi pomůže, ale já jsem s díky odmítla. Po schodech se šlo hůř, než jsem čekala. Zvládla jsem to, sice mi to trvalo dlouho, ale stejně se mi podařilo schody vyjít. Rose mě dovedla do známého pokoje a já si uvědomila, že je to ten samý, ve kterém jsem se probudila. Do pokoje přitančila, a to doslova, Alice a v ruce držela hromádku věcí. Ach Alice. Povzdechla jsem si v duchu.

„Našla jsem ti něco do čeho se prozatím můžeš převléct, než ti podřídíme něco tvého.“ Švitořila a kupičku položila na ustlanou postel

„Děkuji.“ Vážně jsem si toho vážila, úplně se mi nechtělo spát v tom co jsem měla na sobě.

„Kdybys cokoliv potřebovala, stačí říct.“ Nabídla. 

„A to doslova“ Dodala Rose s úsměvem a s pozdravem na dobrou noc odešly a já jsem zůstala sama. Přešla jsem k posteli, na kterou jsem se posadila. Prohrabala jsem kupičku od Alice, ve které jsem našla věci na převlečení a pyžamo v podobě saténové noční košilky. Při pohledu na ní jsem se neubránila úsměvu. Z knih jsem si moc dobře pamatovala, jak je Alice na módu ujetá, také to na ní bylo vidět, a jak s tím Bella vždy zápasila. V kupičce jsem také objevila kartáček na zuby s pastou a hřeben na vlasy. Při myšlence na to, jak moje vlasy musejí vypadat jsem se otřásla a v duchu jsem Alice děkovala za její pozornost. Oblečení jsem položila na komodu, která se nacházela poblíž postele. S jednou berli pod rukou jsem se pomalu dostala i do koupelny. Na sprchu jsem se cítila až moc unaveně a rozhodla jsem se nechá to na druhý den. Z kapsy jsem vytáhla léky od Carlislea, a vzala si jednu z tabletek a zbytek jsem položila na umyvadlo. Posadila jsem se na okraj vany svlékla se a oblékla se do noční košilky. Ještě v sedu jsem si učesala vlasy. Přešla jsem k umyvadlu, o které jsem se podržela a vyčistila si zuby. Zamířila jsem zpět do pokoje, rovnou do postele a šla spát.

Ráno jsem se probudila, za okny zeleno, zataženo a mlhavo. Nějakou dobu jsem se jen tak převalovala v posteli a nebyla si moc jistá, co dělat. Jít jen tak dolů mi přišlo blbé, ale co jiného mi zbývalo. Vykonala jsem ranníhygienu, vzala si léky na bolest, převlékla se a rozhodla se konečně sejit dolů. Vyšla jsem z pokoje, pokračovala chodbou ke schodům a doufala, že nezabloudím. Dům byl tichý, skoro jako bych tu byla sama, ale to se mi zdálo nepravděpodobné. Nemyslela jsem si, že by cizího člověka nechali potulovat se po jejich domě jen tak samotného. Schody jsem sešla s námahou, dolů to šlo hůř než nahoru. Nebyla jsem si moc jistá, kam mám jít. Nebyla jsem si jistá tím, kde, co bylo a nechtěla jsem se potulovat po cizím domě. Nakonec jsem došla do obývacího pokoje, ve kterém jsem byla včera a než jsem se stačila zorientovat, Esmé vyšla ze dveří naproti mně.

„Dobré ráno. Spalo se ti dobře?“ Pozdravila mě s úsměvem. Byla neuvěřitelně milá a mateřská, takovou mámu by měl mít každý, ne jako lidi, kteří by děti mít neměli. Je smutné, jaký měla život, i když to nakonec skončilo celkem dobře.

„Dobré ráno. V rámci možností ano.“ Usmála jsem se na ní. To, že jsem se během noci několikrát vzbudila zmatená a s bolestí nohy jsem jí říkat nemusela. Navíc jestli měli tak dobrý sluch, jak říkaly knihy, musela to sama vědět.

„Byla jsem na nákup, abys měla, co k jídlu. Nevěděla jsem, co máš ráda, tak jsem vzala od každého něco, doufám že jsem se trefila.“ Podívala se na mě nejistě.

„Neměla jste si dělat starost. Vystačím si s čímkoliv.“ Cítila jsem se provinile a trapně za přidělávání starostí a že jsem je takhle obtěžovala. Navíc zdržet dlouho jsem se stejně nechystala. Jak jen to bude možné, pojedu domů. 

„Jakou starost prosím tě, jsi naším hostem, tak se o tebe přece postaráme. Dělala jsem to ráda, kdybych nechtěla, tak to nedělám. A prosím tykej mi. Nemá cenu abys mi vykala, když mě znáš tak dobře.“ A další z jejich mateřských úsměvů. 

Nakonec jsem skončila sedící u ostrůvku s miskou Cheerios. Zatímco Esmé vybalovala zbytek nákupu.

„Kde jsou vlastně ostatní? Vím, že dokážete být tišší, ale přijde mi, že je tady až moc klid?“ Zeptala jsem se. A byla to pravda. Byla jsem si celkem jistá, že kdyby tu byl někdo další, tak bych je slyšela, potkala, nebo by se mě zase na něco vyptávali. Minimálně podle personality, jakou měl Emmett v knihách jsem si byla jistá, že by mi nedal pokoj. 

„Carlisle šel do práce, včera měl posledmí den dovolené a zbytek měl zařizování, tak jsme tu zůstaly samy.“  Na nic bližšího už jsem se nevypadávala, i když jsem měla spoustu otázek, nechtěla jsem být dotěrná a vlezlá, navíc jsem si byla jistá, že kdyby chtěla tak mi to řekne sama a něco mi říkalo, že Esmé je na tom podobně Ale po chvíli mi to stejně nedalo a já se musela zeptat. 

„Kde to vlastně jsem?“ Zeptala jsem se nervózně.

„Ve Forks, Washington.“ Ve Forks? To mě překvapilo sice jsem nevěděla, v jakém časovém úseku se pohybujeme, jestli se teprve odstěhovali, nebo už tu žijí nějaký ten rok, ale to by nevysvětlovalo ty krabice.

„A kde jsou vlastně Edward s Bellou a zbytek? Je to vůbec pravda? Existuje vůbec Edward? A co Bella, potkali se? A to s dítětem a Jacobem je pravda?“ Vychrlila jsem na ni.

„Zdá se, že ty tvé knihy mají pravdu, alespoň o tom, o čem jsi nám řekla. Edward opravdu potkal Bellu ve škole, a celý ten příběh je pravdivý. I ta část s Renesmee a Jacobem.“ Při tomhle se usmála a já si byla jistá, že je pyšná máma a teď už vlastně i babička. Teoreticky vzato. „Ovšem před měsícem se od nás odstěhovali. Ve Forks jsme zůstávali převážně kvůli Charliemu.“ Vybavila se mi část z Rozbřesku, kdy chtěli odjet, ale Jacob do toho strčil svůj vlčí čumák a oni nakonec zůstali ve Forks. „Pro Bellu nebylo tak jednoduché opustit ho, i když měl Sue, ale čím déle jsme tu, tím těžší to je. Lidé si pomalu začínají všímat a pro nás už to tady není bezpečné. Naneštěstí měsíc zpět měli Charlie se Sue vážnou nehodu, při které oba zahynuli. Nedalo se tomu zabránit. Pro Bellu to byla celkem rána, i když věděla že ho bude jednou muset nechat jít nevěděla, že to bude tak brzy a tím, že jsme neodešli hned po její přeměně, bylo to pro ní ještě těžší. Takže se rozhodli, že na nějaký čas budou žít jako rodina, aby na sebe měli čas a klid. Navíc, čím víc nás je, tím těžší je zůstat nenápadný, tohle také byl jeden z důvodu proč se tak rozhodli. Pro veřejnost jsme předstírali, že děti odešli na vysokou, ale například Alice s Jasperem se rozhodli na čas cestovat a Rose si tady užívala Nessie. Ale teď když Charlie zemřel, není důvod proč déle zůstávat a riskovat, takže budeme stěhovat.“

„Tak proto ty krabice. Teď to všechno dávat smysl.“ Zamumlala jsem si. Snídani jsem měla dojedenou, a zatímco jsme si povídali, sledovala jsem, jak Esmé vybaluje nákup. Byla jsem si jistá, že to mohla mít během chvíle, ale asi mě nechtěla vylekat. Po snídani mi Esmé slíbila, že mi ukáže dům, abych věděla kde, co je a neztratila se tu. Nebo jim tu nešmejdila. Ušklíbla jsem se pros sebe. I když se dům lišil od toho filmového, stejně byl luxusní, vzdušný a prostorný. Provedla mě po spodním patře, kde se nacházel obývací pokoj a kuchyně, která byla spojena s jídelnou, legendární místnost s Edwardovým pianem. Z kuchyně vedly dveře na nádhernou terasu, na které se nacházelo nacházela spousta květin a byly tam schody do ještě hezčí zahrady. 

„Wow, tady bych mohla strávit zbytek života.“ Povzdechl jsem nad oázou. „Je to vážně nádhera Esmé.“ 

„Děkuji.“ Celý dům byl velký a vzdušný. Ze svého rodného domu jsem nebyla na takový prostor zvyklá a byla překvapená. Vyrůstala jsem v domě se čtyřmi sourozenci a prostor byla jedna z věcí která nám vždy chyběla. Jediné, na co jsem musela myslet bylo, že jako jedinou věc, kterou by v takovém prostoru viděla moje máma by byl nepořádek, ale Esmé měla dům čisty a zorganizovaný, a i přesto působil útulně a rodině. Šli jsme do dalšího patra, a i když už jsem po schodech šla snad už potřetí, až teď jsem si všimla velkého rámu s maturitními čapkami. Upíři a ty jejich vtipy. Zahnuly jsme doprava a ocitly se v druhém obývacím pokoji. Narozdíl od toho spodního, tenhle měl velkou plazmovou televizi a velký gauč, který měl do setu i dvě křesla. Vyšli jsme z pokoje zpět na chodbu, kterou už jsem znala. Minuly jsme dveře do mého pokoje.

„Pokoj Edwarda a Bell, Alice a Jaspera, Rose a Emmetta a můj a Carlislea.“  Na každé dveře ukázala, až jsem se ocitly na konci chodby. „Tady má Carlisle pracovnu.“ Vešly jsme do prostorné místnosti. Jedna stěna naproti dveřím byla opět ze skla a naproti se nacházel prostorný mahagonový stůl. Stěna napravo byla plná knih a naproti ní se nacházela zeď na které visel ohromný kříž a kolem spousta dalších doplňků, ale mě zajímala pouze jedna věc.

„To je spousta knih.“ Řekla jsem. Bezmyšlenkovitě jsem se rozešla ke knihovně a zírala na tu nádheru. Procházela jsem jednotlivé tituly a nevěděla kam se dříve dívat, takže jsem přeskakovala od knihy ke knize. Projížděla jsem očima názvy knih, byly tam světové klasiky, u kterých jsem si byla jistá že jsou prvním vydáním, odborné knihy, a spoustu dalších knih, bez popisu nebo v jiném jazyce. Sem tam jsem se dotkla hřbetu nějaké knihy.

„Čteš ráda?“ Zeptala se Esmé ani jsem se na ní nepodívala a očima stále projížděla mezi knihami. 

„Jo, zbožňuji knihy, kdybych mohla, nedělám nic jiného, než čtu. Přijde mi to jako jedna z mála věcí, co stojí za to – spolu se spánkem – “ Usmála jsem se pro sebe. „jsou důležité a dávají smysl. Protože co jiného důležitějšího nám na konci zbyde než naše znalosti a vědomosti.“  

„S tím souhlasím.“ Řekla Esmé. Bylo málo lidí, co si to uvědomovalo, každý považoval za důležité něco jiného, ale já si za tímhle stála. Usmála jsem se na ní. „Pokud budeš chtít můžeš si tu něco půjčit.“ Nabídla. 

„Ale co Carlisle, nebude mu to vadit?“ Přišlo mi nevhodné půjčovat si něco bez dovolení, i když mi to nabídla Esmé.

„Rozhodně ne. Naopak bude jen rád, že jeho sbírku také pro jednou někdo využije a ocení.“ Odešli jsme z pracovny zpět na chodbu.

„Co tu vlastně celé dny děláš?“ Ptala jsem se, zatímco jsme opouštěly Carlisleovu pracovnu.

„Pracuji z domu, mám tu ateliér, hned naproti. Maluji obrazy, které se pak prodávají v různých galeriích, anebo pracuji na zakázku, co si kdo objedná. Také dělám architektské návrhy domů.“ Řekla a my vstoupily do další místnosti. Spousta obrazů, návrhů, maleb a kreseb dokonce i fotografií a všeho dalšího.

„Tohle je nádhera.“ Obdivovala jsem jeden z obrazů na stojanu.

„Ještě není dokončen, ale děkuji. Maluješ?“ Zeptala se se zájmem.

„Chodím na uměleckou školu. Sice tam malujeme, ale nemyslím si, že bych v tom byla Bůhví jak moc dobrá, ale mám to ráda a baví mě to.“ Pokrčila jsem rameny. A tak mě Esmé přesvědčila abych si od ní vypůjčila skicák a tužky, které mi pomohla donést dolů. Pomalu se blížil čas oběda a Esmé se nabídla, že něco uvaří. Chtěla jsem jí pomoc, ale věděla jsem, že bych se jí jenom motala pod nohama, tak jsem to nechala na ní. Ptala se mě, co bych si dala, ale bylo mi to celkem jedno, tak jsem řekla, že se nechám překvapit.

Opět jsem seděla u ostrůvku, a zatímco Esmé připravovala oběd, já dělala náčrt terasy, na kterou jsem měla výhled. Musím říct, že trávit čas s Esmé bylo opravdu hezké. Její mateřský cit se v ní nedal zapřít, jen škoda, že jí vlastní dítě nebylo dopřáno. K jejímu mladému vzhledu to nesedělo, ale její stará duše to vynahradila. Nevyptávala se mě na to, co se mi stalo a co vím a já jí za to byla vděčná. Chvílemi jsem se dokonce přistihla, že jsem zvládla myslet i na jiné věci. Povídali jsme si o obecných věcech, jako co ráda dělám, co ráda vaří pro Jacoba a Renesmee. Bylo to tak neuvěřitelně paradoxní. Pořád jsem si říkala, jestli neležím někde opilá nebo sjetá a tohle se mi jenom nezdá, ale bylo moc reálné na to, aby to byl sen a pochybuji, že bych něco tak hezkého zvládla vymyslet. Svým způsobem jsem se i bála, že se probudím. Věděla jsem, že by to bylo bolestivé probuzení. 

Esmé k obědu připravila boloňské špagety s domácí boloňskou omáčkou a hotovou porci položila přede mě. 

„Děkuji.“ Skicák jsem položila stranou, vzala si příbor do rukou a pustila se do jídla. 

„Mohu?“ Zeptala poukázala na skicák a já přikývla. 

„Není to zas tak špatné.“ Usmála se na nákres.

„Děkuji.“ Namotala jsem špagety na vidličku a dala je na lžicí ze které jsem je snědla.  „Páni, Esmé, na někoho, kdo nejí lidské jídlo je to opravdu báječné.“ A byla to pravda. Jídlo bylo opravdu dobré, takové není pomalu ani v těch nejlepších restauracích.

„Děkuji.“

Další díl za námi! Děkuji všem, kteří se dostali až sem na konec k mému nezajímavému vypravování o tom, co se mi stalo během úpravy téhle kapitoly. Ráda bych poděkovala Lorinne za opravu kapitol a jejich zveřejnění.

Dnes jsem přemýšlela o tom, jak často bych měla kapitoly zveřejnovat. Ráda bych to dodržela na kapitole za týden, ale nebudu nic slibovat, záleží, jak mi to bude vycházet časově a jeden nikdy neví, co se může stát. Nicméně, kapitola za týden mi přišla jako ideál, ale pak jsem si říkala, jestli by některé čtenáře časté vydávaní neodradilo a nebylo to moc čtení najednou, na rozdíl od toho, kdyby byla kapitola například za dva týdny. Pak jsem si ale zase říkala, že z vlastní zkušenosti vím, že když jsem četla čerstvě rozepsané příběhy a líbily se mi, tak jsem při první příležitosti po vydání nové kapitoly četla.

Další zajímavá věc (asi jak pro koho) je, že mám příběh rozepsaný na třech různých časových liniích. Jak už jsem jednou řekla, příběh píšu jako souvislý text a poté vyberu část kterou hrubě upravím a udělám z ní kapitolu a pak to dopisuji a upravuji ještě jednou pro zveřejnění zde. Taky se vyplatí dívat se na kapitoly s odstupem, často nevím, co napsat a když se na to podívám třeba další den, najedou přesně vím, co tam napsat.

Musím říct, že jsem vždy nervózní kapitolu zde zveřejnit, protože, když napíšu nějakou dějovou chybu zpět už to přepsat nejde, nebo si nejsme jista, co bylo v předchozí kapitole a pak musím dohledávat abych nepsala chyby.

Což mě dovádí k tomu, že jsem zjistila, že mám – sakra – napsaný název příběhu špatně!!! Trvalo mi to tři kapitoly, než jsem si toho všimla!

Prosím, řekněte mi někdo, jak skloňovat jména, našla jsem na táhle stránce šikovný seznam, ale stejně v tom nějak plavu. Už jen to, že Esme (anglicky) budu psát jako Esmé (česky), ale Renesmé (česky) budu psát jako Renesmee (anglicky).

V životě by mě nenapadlo, že se ztratím v imaginárním domě, ale jo, podařilo se. Jaksi jsem úplně nedomyslela dům a co kde bude a když jsem popisovala kde co je, tak jsem se ztratila. V tomhle jsme perfekcionistka a štve mě, že to není dokonalé. Na druhou stanu vím, že když popis domu nebude do nejmenšího detailu, vždy zůstává prostor na nové místnosti…

Vážně mě baví psát sem random věci, které se mi dějí během psaní a nikoho to nezajímá. Pokud to ovšem někdo dočetl až jsem, díky.

Autor: Kethrin, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek A bit of different (reality) - 3. kapitola :