Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Divoška - 1

30.10.2011 (15:45) • adio • FanFiction na pokračování • komentováno 15× • zobrazeno 4670×

Seděla jsem v autě a mračila se do sluníčka. Štvalo mě to. Zrovna dneska, když mám tak pitomou náladu, to vysvitne. Jako by mě to počasí fakt chtělo jenom ještě víc podráždit. Přes silnici se přelinula načernalá mlha a ve mně se vzedmula vlna vzteku. Jak já tyhle havěti nenáviděla... Všechny ty upíry, démony, duchy. A Bůh ví, co všechno ještě. Ať jsem dělala cokoliv, nedokázala jsem se jich úplně zbavit. Prostě jsem se v tom pořád tak nějak plácala a se slzama v očích čekala, až to přejde a zas budu moct na chvíli žít jako normální člověk. Ale poslední dobou se to opakovalo pořád častěji a častěji.

Kdysi jsem odjela na tábor, abych se co nejvíc vzdálila od domova, jenom proto, že jsem si myslela, že po mně jde nějaký upír. A taky, že šel a bylo jenom dobře, že jsem byla pryč. Křičela jsem jak pominutá, když mě vzal za ruku a přibližoval se ostrýma zubama k mému krku. Ale pak přišel Paul a skoncoval to s ním... Ten den jsem byla... Ne vystrašená, ale tak nějak zvláštně neklidná, když jsem zjistila, že vlkodlaci opravdu existují. Ale co bych teď dala za obyčejnýho upíra nebo vlkodlaka...

Probudila jsem se do tmy, vlasy se mi lepily na zpocené čelo a nemohla jsem popadnout dech. Doslova. Dostalo se to do mě, vnímala jsem okolní svět, ale jen napůl, nedokázala jsem se pohnout, otevřít oči, nadechnout se, nebo jenom promluvit. Jako bych ve svém těle nebyla sama. Snažila jsem se opakovat si, že jsem silnější, myslela jsem na místo u kořene nosu a představovala si, jak ten tvor odchází ze mě pryč skrze temeno hlavy, ale už se mě pomalu začínala zmocňovat hysterie, dusila jsem se. A najednou se to začalo uvolňovat. Ucítila jsem na čele známe brnění, a když už jsem mohla i otevřít oči, uviděla jsem, jak se mucholapka zavěšená na lustru kolébá a v nose jsem ucítila štiplavý odér. A z ničeho nic se mi zavřely oči a usnula jsem.

Ráno jsem vůbec nestíhala, sprcha, vyčistit zuby, udělat si jídlo, vybrat oblečení... Nemohla jsem si dovolit jít do školy v nějakých hadrech, byla jsem někdo. A taky jsem znala svoji cenu. O půlhodinku později jsem vystoupila z auta, na sobě koženou mini a bílé tílko. Přes to jsem si přehodila černé sáčko, aby mi nebyla zima a na nohách jsem měla nádherný kozačky. Prošla jsem středem silnice a užívala si ty pohledy ostatních, kteří na mě obdivně čučeli. Prostě jsem to milovala. Jen tak mimochodem, nenápadně, jsem pohodila černou hřívou a podívala se na stranu – a ustrnula jsem. Nová krev? Že by? Zadívala jsem se na ně, nejvíc mě zaujal ten s bronzovýma vlasama, díval se tak nějak divně, zkoumavě. Čistě náhodou jsem měla cestu kolem nich, samozřejmě, že čistě náhodou jsem do toho bronzáka omylem vrazila... A pak mě čekal šok. On byl upír! Tvrdej, ledovej kámen, nádhernej, pravda. Vyděšeně jsem se mu podívala do očí a on do těch mých opětoval stejnej pohled, kterej jsem věnovala já jemu. Nechápala jsem. Otočila jsem se, pěkně vyděšená a nesvá z toho, že se musim otočit zády k upírovi, nasadila jsem rychlejší krok a utíkala do třídy. Svalila jsem se do lavice a položila si hlavu do dlaní.

„Bello?“ zavolal na mě někdo. Vzhlédla jsem a před sebou uviděla toho upíra.

„Co chceš? Jak víš, jak se jmenuju?“

„A jak ty víš, co jsem zač?“ opáčil.

„Já se ptala první.“

Nasadil rozčílenou grimasu. Blížil se k nám druhej, vyšší. V hrudi jsem ucítila zvláštní, šimravej pocit, jako by mě někdo lechtal peříčkem. Probuzovalo to ve mně podrážděnost. Začínala jsem chápat, o co jde. Jeden z nich má nějaký dar, ovládá mě. Ale zaštítit se před upírem bylo o tolik jednodušší, než před tou potvorou, co do mě vlezla v noci, až mě to překvapilo.

„Okamžitě s tím přestaňte. Nejsem vaše hračka.“

„Edwarde, průser, nemůžu jí ovládat, ruší mě!“ zašeptal bronzákovi ten vyšší.

„Já vás slyším, vy idioti. Vypadněte ode mě!“ začínala jsem už zvyšovat hlas. Lidi se začínali otáčet.

„Bell, děje se něco?“ přiklusal Mike a vtlačil se do neexistujícího místa mezi lavicí a těma... Pijavicema.

„Ani ne. Oni už stejně odcházejí, že jo kluci?“ sladce jsem se usmála a zamrkala očima. Mike se na mě unešeně podíval a lehce zrůžověl. Nevím proč. Bronzák se zatvářil vyloženě naštvaně.

„Já s tebou ještě neskončil!“

„Ale já s tebou jo. Nemám ti co říct.“

„Hele, tak už padejte!“ vložil se do toho Mike a odstrčil toho vedle bronzáka. Najednou se odněkud vynořil třetí z nich, ten nejvyšší a nejrozložitejší. Kupodivu jsem z něho neměla vůbec strach, spíš takovej jitřivej pocit v žaludku.

„Zdár jak sviňa, já jsem Emmett,“ zahlaholil a napřáhnul ke mně ruku. Proti svojí vůli jsem se maličko usmála a už mu podávala tu svoji, ale včas jsem se zarazila. Kamarádíčkovat se s pijavicema, to tak!

Po tom příšerném, vyčerpávajícím týdnu jsem byla šťastná za víkend. Přijela jsem domů, flákla sebou napříč na postel, a hlasitě vydechovala. Černá mini už začínala nepříjemně štípat, jak jsem ji měla na sobě celý den a nohy z těch proklatě vysokých podpatků jsem měla v jednom ohni. Začínaly mě chytat křeče, snažila jsem se chodidla si promasírovat, ale všechno marný. Nakonec jsem musela stejně vstát a rozchodit to. Přešla jsem k oknu a otevřela ho. Nasála jsem čerstvý vzduch, vonící po dešti, a zamžourala do dálky. Kdesi v lese, kde stála obrovská vila, bylo vidět světlo. Odhadovala jsem, že ty pijavice se musely nastěhovat tam – kam jinam taky, že? Kam jinam, než do temného, černého lesa, páchnoucím po nebezpečí...

Potřebovala jsem vypnout. Pustila jsem si hi-fi pěkně naplno, aby byly krásně slyšet basy, a šla si napustit vodu do vany. Kápla jsem tam kapku fialového olejíčku od Yves Rocher na uvolnění, přidala pěnu do koupele, přitáhla jsem si k vaně stoličku a kladla na ni všechno potřebné: skleničku vína, čokoládové pralinky s višněmi, haldu časopisů a různé zkrášlovací prostředky.

Slastně jsem se ponořila do horké vody a položila si hlavu na měkký ručník. Chvilku jsem jenom tak ležela a relaxovala, pak jsem si začala listovat v časopisech; četla jsem různé milostné románky, trapasy mladých holek, až jsem se musela smát, a když jsem narazila na dvojstránku s názvem „Jak ho sbalit za 7 dní“, chytala jsem pomalu výtlem. Takový blbosti. Třeba: Dívej se mu upřeně jen do jednoho oka, budeš mít nad sebou kontrolu a jistotu, že se v jeho hlubokém pohledu neutopíš. :)

Chvilku jsem na ten řádek zírala a přemítala jsem, jestli to jako fakt myslejí vážně... Vždyť by si hned pomyslel, že šilhám! Kdo tenhle blivajz napsal?

Odhodila jsem časáky a radši šla trošku pečovat o sebe. Celá jsem se oholila, až jsem měla kůži jako miminko, umyla jsem si vlasy (ledovou vodou, aby byly hezky lesklé) a napatlala na ně výživu. Vylezla jsem z vany, namazala se samoopalovacím krémem, což byl proces, který jsem opakovala jednou až dvakrát za týden, jinak bych byla pěkná bledule, skoro jako ty pijavice. Vybrala jsem si krajkové spodní prádýlko, černo-růžové, a hledala něco hezkýho na sebe. Zkoušela jsem a kombinovala, až z toho vznikla kombinace modrého rozevlátého trička s kamínky a černých uplých riflí.

Doplnila jsem to náramkama, vzala si kruhové náučnice a vlasy smotala do volného drdolu.

Stanula jsem před zrcadlem a držela před sebou černou tužku na oči a linky. Nemohla jsem se rozhodnout, co použít. Když použiju tužku, dosáhnu každodeního looku, ale zas mám jistotu, že si nezkazím pečlivě nanešený make-up. Když použiju linky, tak se svojí klepaturou dosti riskuju. No co, disko začíná až za dvě hodiny, stíhám tak i tak. Zhluboka jsem se nadechla a modlila se, ať si to teď nezkazím. Za pět minut úporného boje jsem měla horní i spodní linky, jak od profesionála.

Ale už jsem tím pádem neměla co dělat. V Seattlu jsem za půl hoďky, nechtělo se mi tam čekat tak dlouho. Nakonec jsem si prostě dřepla před televizi na gauč a aspoň si přelakovala nehty. Zabila jsem tím čas a ještě jsem udělala něco užitečného, ha. Už jsem jela radostně a natěšeně na disku, v autě si zpívala z plna hrdla a do Doupěte dorazila už v patřičné náladě. Udivila jsem se, že když jsem tam přišla, parket byl úplně prázdnej a všichni seděli u stolu.

„Hele, je to diskotéka nebo pohřeb?“ zahlaholila jsem směrem k nim a rázem se všichni otočili.

„No tak, jdeme trsat!“ zařvala jsem, popadla Jess za ruku a energicky ji táhla do středu parketu. Nádherná noc. Pili jsme, tancovali, dva kluci si na mě vzali číslo. Domů už jsem se víceméně jenom motala. Nedokázala jsem se udržet na nohách nebo i jenom se rovně postavit. Domů mě vezl jeden z těch kluků, kterej nepil, myslím, že se jmenoval Jake, nebo tak nějak. Celkem pěknej. Takovej opálenej, svalnatej, bez trička, s tetováním... Nepostřehla jsem kdy, ale najednou jsem se viděla, jak mi padá hlava do jeho klína a jak se strašně moc nahlas směju.

„Ty máš teda veselou opici,“ zazubil se na mě, a jednou rukou mě nadzvednul zpátky. Skácela jsem se na druhou stranu a jednu si šlehla o okýnko. Rozesmálo mě to ještě víc. Drdol se mi začínal povážlivě uvolňovat, ale ani mě nenapadlo si to nějak upravit. Poslední věc, kterou si pamatuju, byla, jak zastavil před naším barákem, páčil mi prsty, když jsem se držela dveří a následně, jak mě ukládal do postele.

Autor: adio (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Divoška - 1: