Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dotek - 10. kapitola

05.12.2009 (19:15) • bublina • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3335×

Vešla jsem dovnitř a dveře se za mnou hlučně zavřely. Radši jsem se ani neotáčela a nesměle šla vpřed k lůžku, kde seděla dívka, asi tak 19-ti letá, v otrhaných džínách a tričku. 
Měla černé havraní vlasy, které ji volně splývaly po ramena. 
Najednou na mě se zájmem otočila hlavu a já spatřila její nádherný obličej, až mi to vyrazilo dech. Její smaragdové oči se leskly ve světle zářivky, měla dokonale vykrojený obličej a její rty byly plné, třešňové barvy. Byla úžasná. 
Pak jsem ale v jejích očích spatřila to, co mi zase ten vyražený dech vrátilo. Byla v nich pýcha a opovržení. Párkrát jsem zamrkala a pak promluvila, spíše to znělo jako nějaký chrapot. 
„Ahoj.“ 
Neodpověděla mi. Ta nepříčetnost všech mě už doháněla k šílenství, proč mě všichni takhle ignorovali? Svraštila jsem smutně obočí a pokusila se s ní navázat kontakt, ale dřív než jsem stačila něco říct, zeptala se mě sama. 
„Co tady chceš? Jsi další, která se mi chce posmívat? Jestli ano, rovnou se můžeš obrátit a vypadnout, abych tě na místě nezaškrtila.“ Sykla. 
Zorničky se mi zúžily. Musela jsem okamžitě jednat, ale neměla jsem ponětí jak, abych neskončila jako umačkaná sardinka. Pěkná blbost. 
„Víš, … jenom jsem ti chtěla říct, že jsem ten plakát taky navštívila… Byla jsem taky u Cullenů.“ Řekla jsem o něco tišeji, abych neskončila jako ona. 
Ta ovšem zareagovala nečekaně. Ne, aby se po mně vrhla, nebo aby mě uškrtila, ale v očích se jí rozžhnuly jiskřičky a v obličeji se jí zobrazil údiv. 
„Lhářko.“ Pronesla se stále stejným výrazem. 
„Já nelžu, já tam taky byla!“ bránila jsem se. 
„Vážně? Tak mi popiš cestu!“ prskla. 
„Nejdřív tě vcucnou barevná světla plakátu a pak se ocitneš v Aliciným šatníku.“ Pronesla jsem s jakýmsi uspokojením, že jsem měla vyhráno. Ale opak byl pravdou. 
Samantha nic neříkala, jenom se jí zračil úžas na tváři a poraženě sklonila hlavu. Uvěřila mi. 
„Jenom… jenom jsem chtěla říct, že se kvůli tomu nemusí tvářit, mě taky odkopli, už mě tam nechtěli. Nemusíš tady být, určitě tě pustí!“ řekla jsem s nadějí v hlase. Ale to, co se stalo, mě málem porazilo úžasem. Bohužel ne pozitivním. 
Samantha se na mě podívala nenávistným pohledem, a třepala se zlostí. Slova pálila jako rakety.
„Co si o mě myslíš? Proč jsi sem přišla? A co si dovoluješ se do mě navážet? Myslíš si, že jsi nějaká dobrá? Já nepotřebuji pomoct, a už vůbec ne od tebe!
Ty vůbec nic nechápeš, Edward mě miloval, opustil mě jen pro mé dobro, slyšíš? Ne jako tebe, ty jsi obyčejná nicka! Nikdy tě neměli rádi! A teď vypadni!“
Hodila po mě polštář a vzápětí se na mě vrhla. Dříve než ale stačila sáhnout po mém krku, vtrhnul dovnitř hlídač s několika pomocníky a odtáhli Samanthu ode mě. Jeden z nich mě vzal za loket a vystrkal ze dveří. 
„Ještě že ji pořád hlídáme. Tváří se jako neviňátko, ale je to bestie. Zmije.“ Kroutil hlavou. 
„Jste v pořádku?“ zeptal se mě, když zjistil, jak moc se klepu. Já jenom roztřeseně kývla hlavou. 
„Bude lepší, když už se sem nebudete vracet, pokud s ní nejste úzce spjatá. Jděte domů, a uvařte si hrnek čokolády. Jste si jistá, že dorazíte v pořádku?“ zeptal se mě starostlivě. 
„A-ano.“ Odpověděla jsem a on mě pustil. S tím, že se sem nemám vracet, mi nemusel dvakrát říkat. Pelášila jsem domů jen co to šlo. Když jsem dorazila do svého pokoje, byla jsem rozhodnutá udělat životní rozhodnutí. Pche, prý životní. Tohle nic nebylo. 
Bohužel opět byl opak pravdou. 
Edward z plakátu se na mě smutnýma očima díval, nevydržela jsem to, a plakát strhla ze zdi a srolovala a uložila do krytu, ve kterém jsem ho tehdy přinesla. Ovázala jsem ho provázkem a vydala jsem se do města. 
Bylo to pro mě bolestivé rozhodnutí, dát pryč ten plakát a už nikdy nevidět měnící se obličeje mých … bývalých přátel, ale můžu si koupit jiný plakát. Horu plakátů, které budou zcela neškodné a nevrátí mě tam, kde jsem to ze srdce milovala, avšak mé city nebyly opětovány. 
Uběhla kratinká doba a já se ocitla před tím antikvariátem, kde to všechno začalo, ale tentokrát jsem neváhala a vstoupila dovnitř. Bylo to tu stále ponuré a útulné, ale tím jsem neměla čas se zabývat a šla jsem rovnou k pultu. 
Nikdo za ním ale nebyl. Netrpělivě jsem pohodila krabičku s plakátem na oprýskaný pult zelené barvy a bubnovala konečky prstů na desce. 
Asi za 2 minuty se zpoza regálů knih vynořil ta osoba, na kterou jsem čekala a byla velmi překvapena. 
Starý pán se nijak moc nezměnil, vypadal pořád plný elánu a mě si prohlížel od hlavy až k patě. 
„Dobrý den, co si přejete?“ ptal se překvapeně. 
„Chtěla bych tohle vrátit.“ Odpověděla jsem pohotově a posunula k němu krabičku. 
Se zájmem ji otevřel a zaraženě se podíval na obsah toho, co tam bylo ukryté. 
Tázavě se na mě podíval se svraštěným obočím. 
„Měl jste pravdu. Celou dobu. Bylo to k ničemu. Už – už je nechci vidět.“ Řekla jsem se stopami smutku a při tom „nechci“ se mi zlomil hlas. 
„Vážně si to nechcete rozmyslet?“ ujišťoval se zamyšleně. 
Zavrtěla jsem spěšně hlavou a nervózně odlupovala kousky laku ze spodu pultu, až jsem se za to styděla. 
S upřeným pohledem na mě se obrátil na kasu a začal z ní vybírat bankovky. 
„Ne.“ Zarazila jsem ho. „To si nechte. Za ty peníze to stálo.“ Povzbudivě jsem se usmála a on poznal, že nemá cenu se se mnou hádat. Tak je tedy uložil zpátky a opět se na mě zadumaně podíval. Celkem mě to znervózňovalo, tak jsem se jenom ošila, pokrčila rameny a vydala se k východu. Když jsem byla u dveří, stařík řekl. 
„Víte, že jste neobyčejná mladá dáma?“ 
Překvapeně jsem se otočila. A čím bych jako měla být neobyčejná? Zavrtěla jsem hlavou a rychle vyšla ven na čerstvý vzduch. O tomhle jsem přemýšlela až domů, i když jsem vlastně neměla důvod. No a co, tak mi to prostě řekl jeden starý potrhlý mužík… namlouvala jsem si. 

* * *
Cesta autobusem byla úděsná. Bylo tam tolik lidí, že jsme se tam museli mačkat jako sardinky. Naštěstí tam žádní bezdomovci nebyli. To už by můj žaludek nevydržel. 
Doma jsem otráveně s sebou plácla na postel a přemýšlela o svém stereotypním životě, i když dneska moc stereotypní nebyl. Obrátila jsem se čelem k prázdnému místu na stěně, které bilo do očí. Spokojeně jsem si oddechla, ale bylo to jenom povrchové. Tak moc mi budou chybět, i když už jenom na plakátu. 
Přišla jsem k oknu a otevřela ho. Proud čerstvého vzduchu se mi nahrnul do nosu, až mě zabrněl, ale po chvíli to přešlo a já sledovala večerní krajinu. 
Jenom vítr si pohrával s listy stromů a občas se ozval skřek nějakého nočního živočicha. 
Bylo něco kolem deváté hodiny a tak jsem se rozhodla pro dnešek zalézt do postele a jenom si číst. Proč si takhle nezpříjemnit večer?
Tak jsem tedy šla do koupelny a řádně provedla hygienu, až jsem ve svém oblíbeném pyžamu s Mickey Mousem šla zalehnout. Když jsem ale vyšla z koupelny a připravená zavřít okno, něco vlétlo oknem do pokoje a s rachotem přistálo na zemi. 
Nejdřív jsem se snažila zaslechnout někoho, kdo by třeba zběsile utíkal od mého okna a smál se při tom, jak se mu podařil tento „nevinný“ vtip, ale potom jsem zjistila něco úplně jiného. 
Podívala jsem se na tu věc, co mi přiletěla oknem. Byla to dlouhá krabička. 
Srdce se mi rozeběhlo plnou parou vpřed. Tohle nemohla být pravda, prostě ne!
Přesto jsem roztřesenými prsty stáhla provázek z krabičky a pomalu ji otevřela. Byl tam tak, jak jsem ho tam uložila, ještě s neodlepenými štítky na krajích. Můj plakát. 
Rychle jsem se zvedla a běžela k oknu, ale nikoho jsem nezaslechla. Příroda byla tak tichá, kromě aut a některých sousedů, jak jsem ji viděla předtím. 
Nikde nikdo, a to ve mně vzbuzovalo větší obezřetnost a kapku strachu. Kdo to sem mohl hodit? Ten stařík to být nemohl, o tom vážně pochybuji, aby se sem dostal tak neslyšně, jak to jen jde a potom mi sem jen tak hodil plakát…
Zatřepala jsem hlavou a pevně semkla víčka. Třeba jen to jen sen… ale asi za 5 sekund jsem je otevřela, tohle nemohlo vyjít. 
Tak jsem poraženě plakát odvinula od sebe a spatřila těch pět mramorových tváří, které ihned změnily pohledy z neutrálních na radostné. Tedy kromě některých…
Vzala jsem ho opatrně, aby se nepotrhal a znovu ho přilepila na prázdné místo, kde tehdy majestátnicky sídlil. Jak krásně se tam vyjímal, byla radost pohledět. 
Ale moc dlouho jsem se mu nevěnovala, i když jsem se přemlouvala spíš k negativu, byla jsem upřímně ráda, že ho tady zase mám, a tak jsem s uspokojením zalehla do postele. 

* * *

„No tak, děvčata, pohněte s sebou! Tohle není procházka, to je trénink!“ hlásala učitelka na celý plavecký areál. Byl už prosinec a za prosklenými stěnami padal sníh a já pyšně držela v rukách svojí omluvenku… vlastnoručně zfalšovanou jako od doktorky. 
Přece jenom bylo ale plus, že jsem měla kašel. Jak moc se mi nechtělo v téhle zimě plavat, tak jsem častěji vymýšlela nápady, jakými všemi způsoby se dá zfalšovat omluvenka, ale ve většině případů jsem to zavrhla. Přece jenom by bylo kapku nápadné chybět každou hodinu na tělocviku…
Seděla jsem na lavičce a sledovala spolužačky jak se pokoušely plavat ve vodě. Hlavní cíl bylo, aby si nenamočily vlasy, a to odmítaly nosit plaveckou čepici. Bylo vtipné je sledovat, jak krčí nosíky nad chlorovanou vodou. Už mě to tady moc nebavilo, a tak jsem zašla za profesorkou, která mi odsouhlasila na výmluvu, že je mi špatně, se projít venku. 
S radostí, kterou jsem zatím nedávala příliš najevo jsem popadla v šatnách bundu a vyšla z areálu. Tuhle dvouhodinovku si užiji. Sníh mi příjemně křupal pod nohama a já si to namířila směrem od bazénu, když jsem byla dostatečně daleko, jsem spokojeně hleděla na zasněženou krajinu. Nikde nikdo nebyl, a auta jezdila jenom okruhem. 
Čerstvý vzduch mě štípal v nose, ale tahle chvíle pro mě byla božská, už i proto, že jsem mohla být sama bez veškerých čumilů a také že jsem mohla být někde jinde, než u nás v okolí domu. 
Odešla jsem až za kopeček, kde na mě nebylo vidět, a bylo tam menší jezírko. Došla jsem k němu a smutně se zadívala na můj odraz. Byly to asi 2 měsíce, míň nebo víc pryč a pořád se nic nedělo. Ale už jsem si na to zvykla. 
Na chvilku jsem se zastavila a rozhlédla se. Všude byl samý sníh, až opodál byly nějaké stromy a nějaká příroda, jinak samá planina. 
Zase jsem vykročila a založila si promrzlé ruce do kapes, když najednou to pode mnou zakřupalo. Poplašeně jsem se ohlédla na všechny strany a pak pod sebe. 
Uf, byl to jen sníh, ale když jsem udělala dalších pár kroků, najednou jsem se propadla do ledové vody. 
To, co pode mnou křuplo, byl led a tohle bylo zasněžené jezero. Voda měla otupující účinky na mé smysly, snažila jsem se kopat nohama a dostat se k té díře, kde byl jediný přívod vzduchu, ale každý pohyb byl těžší a těžší. Cítila jsem, jak se mi bunda necucává vodou a tak se to dělo i s ostatními kusy oblečení. 
Jak jsem mohla být sakra tak pitomá a nevšimnout si toho? Ale druhá otázka zněla jinak. 
Ale jak jsem si toho mohla všimnout?
Odpověď se ne a ne dostavit, tak jsem se úporně snažila ještě dál plavat, ale co to?
Jako by se mi ta díra přibližovala… já jsem se k ní dostávala! Ještě úporněji jsem kopala zmrzlýma nohama i rukama, které opouštěly síly a už to bylo na dosah ruky, jenže…
… v tu chvíli mě něco chytnulo za nohu a strhlo mě to dolů. Marně jsem se snažila zjistit, co to bylo, poněvadž už byla úplná tma a mé poslední zásoby kyslíku vyprchávaly, až se mi před očima udělalo černo a nechala vodu, aby mě pohltila navždy. 

Nevím jak to bylo ještě možné, ale mé podvědomí pracovalo,… sice ne moc, ale pracovalo, během toho, jak mě něco bolestivě zatáhlo za tu nohu a vláčelo mě to snad přes celý rybník… jezero? Jsem myslela spíše na nějakou pozitivní věc, na nějaké dobré vzpomínky, ale cítila jsem, že už i to podvědomí, na které jsem se spoléhala, mi tuhlo jako mé tělo. 
V uších jsem měla vody jako v oceánu, z toho tlaku mě bezbolestně bolela hlava, která už stejně nic necítila a pak jsem ucítila náraz a jenom volně padala. Tohle mi nepřipadalo normální… ta hloubka musela být opravdu, opravdu velká…
A pak… bylo černo.

Pokud bych měla popsat následující akty, které se odehrály, nevím, co by si o tom někdo myslel, záhadně jsem se dostala nad hladinu a už tam zůstala. Jenom jsem tvrdě dopadla na něco studeného (překvapivě) a potom bylo zase prázdno. 
Mozek mi vynechával úplně. 

* * *
„…žije?“
„Ne asi, je mrtvá…“
„…jenom jsem se ptal…“
„…jděte všichni pryč, potřebuje klid….“
Takovéhle útržky řečí jsem pochytávala. To černo, které mě postihovalo, pomalu mizelo a já si nemohla vzpomenout na běh událostí… ještě jsem ani neotevřela oči a už na to myslím, sakra. Tak jsem tedy pomalu začala otevírat oči a párkrát zamrkala.
Každopádně první, co jsem spatřila, nebyla stěna, ale silueta nějakého člověka. Zaostřila jsem, a to, co jsem viděla, mi doslova vyrazilo dech. 

Autor: bublina (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dotek - 10. kapitola: