Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Překvapení - část 1

06.09.2015 (16:30) • akchak • FanFiction jednodílné • komentováno 5× • zobrazeno 2244×

Byl poslední letní den, žluté listí pomalu klesalo k zemi, lehký větřík ohýbal stébla trávy, sluneční paprsky prostupovaly mezi stromy a odrážely se od mé kůže, která zářila jako diamant. Jake a Renesmé byli stále ještě u Esmé, Edward na lovu a já jsem seděla na terase před naším domem v lese a přemýšlela: Zítra se máme stěhovat na Aljašku, kde všichni čtyři nastoupíme na univerzitu. Já a Edward jsme si vybrali - dobře, já jsem vybrala - psychologii a Ness s Jakem chtěli jít na stejný obor, jenže vždycky by se musel jeden obětovat pro dobro druhého, což se Ness nelíbilo. Nakonec Renesmé nastoupí na práva a Jake se rozhodl pro strojírenství, což se dalo čekat. Za čtrnáct dní budeme hrát, že já, Edward a Ness jsme trojčata Cullenovi a Jake bude Nessiin přítel.  Ness a Jake budou bydlet asi 50 kilometrů od univerzity v malém městečku Chatanika a my s Edwardem ještě asi 10 kilometrů za Chatanikou na samotě uprostřed lesa, kde nám Esme zařídila podobný domek, jako máme tady ve Forks. Na jednu stranu se docela těším na samotu i školu, na druhou stranu se bojím hry na lidi i o Ness. Pořád v ní vidím malou holčičku, jenže tou už dávno není.

Někde v lese zapraskaly větve.

„Edward se blíží,“ pomyslela jsem si, vyskočila na nohy a zhluboka nasála nosem vzduch, abych se ujistila, že je to on. To, co jsem cítila, mi nepříjemně rozpálilo hrdlo. Zaručeně to byla lidská krev. Chvíli jsem nedýchala a doufala, že to byl jen turista, co se odřel o kmen stromu nebo se škrábl o trny ostružiní, a jde směrem od naší chaloupky. Znovu jsem se nadechla nosem, vůně i pálení byli intenzivnější, ale zdálo se mi, že se ten člověk nepohnul.

„Sakra, sakra, sakra!“ ulevila jsem si. Nevěděla jsem, co dělat. „Co když tam někdo umírá? To přece nemůžu dovolit,“ uvažovala jsem. Užuž jsem chtěla z plných plic zakřičet Edwardovo jméno, ale nakonec jsem se včas zarazila. „Ještě bych toho chudáka vyděsila. Radši se tam půjdu podívat,“ zhodnotila jsem situaci, naposled se pořádně nadechla a neslyšným tryskem vyrazila k místu, odkud se šířil pach krve.

Po necelých třech minutách už jsem byla velmi blízko, a tak jsem zpomalila na tempo normální lidské chůze a vymýšlela, jak jsem se ocitla uprostřed nejhustšího lesa. Pomalu jsem se blížila a jen trochu nasála vzduch nosem, potřebovala jsem vědět, kde přesně mám hledat, ale nestála jsem o to, abych se proměnila v krvelačné monstrum. Ucítila jsem sladkou a štiplavou vůni krve, ale to nebylo všechno, jako by na pozadí byl cítit vlkodlak. Pro což jsem si rychle našla vysvětlení – Jake, nebo někdo z jeho smečky tady nedávno proběhl a vítr jeho pach mezi hustými stromy ještě nerozfoukal. Udělala jsem tři kroky směrem k velké borovici a to, co jsem spatřila, mě opravdu překvapilo. Mezi obrovskými kořeny stromu leželo malé lidské miminko zabalené v bílé zavinovačce, která na levé straně měla malý rudý flíček.

„Co dělat? Co dělat?“ sáhla jsem na toho spícího tvorečka, abych se ujistila, že ještě není podchlazený. Jeho kůže byla jen o něco málo chladnější než by měla být, ale můj ledový dotek ho probudil a človíček začal vřískat na celé kolo.

„No, na to, jaký si prcek, máš hlas, že bys mohl dělat sirénu,“ pousmála jsem se a hned na to jsem se zamračila. „Copak tě tu můžu takhle nechat? Řvoucího na zemi mezi kořeny. Takové křehké malé stvoření.“ Chvíli ve mně bojoval rozum a mateřský pud, ale nakonec jsem vzala miminko do náruče a donesla ho k nám do domečku, kde už na mě čekal Edward.

„Bello, můžeš mi laskavě vysvětlit, proč máš v náručí lidské dítě a bereš ho do našeho upířího domečku?“ bez pozdravu na mě vybafl Edward a kladl na slova „lidské“ a „upířího“ až přehnaně velký důraz.

„Taky tě zdravím, Edwarde,“ začala jsem nabroušeně, „představ si, že sedím takhle na terase a přemýšlím o univerzitě a stěhování a najednou v lese něco zapraská, tak doufám, že to jsi ty a vracíš se z lovu. Raději se nadechnu nosem, zjistím, že to nejsi ty, ale člověk, který krvácí. Chvíli čekám, a pak nasaju vzduch do nosu znova, pach krve je intenzivnější, ale člověk je na stejném místě. Vydám se tedy tam, abych se ujistila, že je to jen zbloudilý turista, co zakopl a rozbil si koleno. No a tam jsem namísto upoceného a umazaného turisty s krvavým kolenem našla tohle miminko položené v zavinovačce mezi kořeny. Když jsem se ujišťovala, že není podchlazené, probudilo se a začalo vřískat a mě nenapadlo nic lepšího, než ho vzít sem. Stačí?“

„Bells, to nemůžeš. Je to nebezpečné,“ poučoval mě takovým tónem, že se mi chtělo říct: „Samozřejmě, pane učiteli.“ Naštěstí jsem se ovládla.

„A proč nemůžu? Řekni mi, sakra, proč nemůžu? Protože jsem monstrum? Protože mám pít krev? Edwarde, kolik životů jsi zničil? Tak proč bys nemohl taky jeden zachránit? To ti to tvoje ego nedovolí?“ vyjela jsem víc, než bylo nutné, a taky jsem toho hned litovala.

„Tak takhle nás vidíš, Bello? Takový je tvůj názor na mě?“ zašeptal zlomeně a sklopil pohled k zemi.

„Promiň, moc se omlouvám, já jen, prostě se bojím té změny, toho, že se budu pohybovat mezi všemi těmi lidmi a vy všichni namísto toho, abyste se mě snažili uklidnit, tak pořád vypadáte, že čekáte, kdy se sbalím a doběhnu zmasakrovat nějakou vesnici,“ zase jsem se rozvášnila.

„Vidíš, Bello, kde je tvůj problém? Máš nějaký domněnky a strachy a nevíš, jak se s nima vypořádat, a tak kopeš kolem sebe. A vůbec, ale vůbec ti nedochází, že tím ubližuješ těm, kterým na tobě záleží,“ rozkřikl se a jako žíznivá čára zmizel v lese.

„Edwarde,“ zašeptala jsem a začala plakat beze slz, v náručí jsem stále držela toho lidského drobečka, který vyděšeně třeštil oči. „Neboj, to bude dobrý, všechno bude v pořádku, strejda Carlisle se o nás postará. Společně to zvládnem,“ pousmála jsem se, zamkla chaloupku na dva západy, klíč schovala do květináče u dveří a i s miminkem se rozběhla k velké vile.

Pokračování příště.

Autor: akchak (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Překvapení - část 1: