Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky » Konec dobrý, všechno dobré od TorencCullen

14.02.2012 (14:30) • souteznipovidky • FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky • komentováno 6× • zobrazeno 1894×

EDIT: Článek je ponechán v původní podobě.

Je to dlouho, co jsem si vzala Edwarda. Ale nikdy bych si nemyslela, že má stále čím překvapit. Venku padá sníh. Vidím, cítím každou vločku, která padá na rám okna. Stále mne upírství nepřestane bavit. Vidět všechnu tu rozmanitost, která mi dovoluje sledovat každý záhyb, šrám a třpyt.

Posadila jsem se na široký parapet, a sledovala děj venku. Hrající děti, které se koulovali a stavěli sněhuláky. Byl to nádherný pocit.

„Bello?“ řekl polohlasem Edward. Otočila jsem se na něj a pousmála se. Ale kupodivu mi do smíchu moc nebylo. „Děje se něco?“ Zeptal se a pohladil mne po rameni.

„Nic se neděje,“ z úst mi vyšel vzdech. Nevím jaké to je,  mít děti. A vlastně… Ani to už nezjistím. Mé tělo se nemění. Mám sice věčnost s mužem, kterého z celého srdce miluji, ale tohle jediné nedostanu. Skončila jsem jako Rosalie. Jen s tou výjimkou, že ona byla přeměněná nedobrovolně.

„Nevypadá to tak!“ Třel mi paže, jak typické pro lidi. „Půjdeme na lov,“ špitl mi do ucha. Necítila jsem pálení v krku, takže moje nutkání jít s nimi, nebylo tak aktuální.

„Jděte sami,“ prohodila jsem a znovu se zadívala ven. Vlastně mi ani nedošlo, že nejsme doma, ale v hotelu v Seattlu.

Fairmont Olympic je pětihvězdičkový hotel, kde dostanete vše, na co si jen vzpomenete. Má dvě vyznamenané restaurace, ne že bych je potřebovala. Krytý bazén a luxusně vybavené pokoje tím nejlepším vybavením a doplňky. Ale stejně si myslím, že nás sem Edward vzal jen proto, že v hotelu byl pianový bar The Terrace. Nad tím se vždycky usměju. Seskočila jsem z parapetu a posadila se k notebooku. Projela jsem snad všechny možné stránky, které existovaly. Přičemž mne upoutal email v mé schránce.

Zdravím tě,

myslím, že dnešek je jako stvořený pro romantickou večeři při svíčkách. Příjemný vánek, který bude hladit naše těla. Doufám, že přijmeš moje pozvání a necháš se odvést tam, kde tě budu jen hýčkat.

Tvůj Edward

Hrozně to překvapilo. Nečekala jsem, že bude takhle spontánní. Moje mysl ale uvažovala nad jinou věcí. Odepsat. Neodepsat. Moje prsty si hrály s myší. Nakonec zvítězila moje touha a klikla - odpovědět.

I já tě zdravím,

Ráda přijmu tvé pozvání.

S láskou Bella

Musela jsem si koupit nějaké vhodné šaty. Bylo mi celkem jasno, že nepůjdeme na večeři jako normální lidé, ale i tak jsem byla zvědavá, co se bude dít. Měla jsem jediné štěstí, že v hotelu bylo všechno, co jsem potřebovala. Ta velká budova byla ve velkém komplexu řetězců s obchody. Během několika vteřin na mém těle spočinuly tmavé džíny, bílý dlouhý svetr a kozačky s vysokým podpatkem. Popadla jsem kabelku s peněženkou a vyrazila na nákup. Bylo fajn nemuset si hlídat účty. Z dob mého lidství jsem si tohle dovolit moc nemusela. Ale i tak jsem to tolik nepřeháněla. Co asi dělá Alice. Teď by se mi docela hodila. Má skvělý vkus. Vlezla jsem do prvního obchodu, co jsem potkala a hned nakoupila ty nejkrásnější šaty, co tam měly.

Černé saténové šaty a na nich příjemná krajka. Na ramenech široká ramínka, ale paže pokryty jen krajkou, která má tvar květin. Nevypadaly nijak vyzývavě, ale nebyly ani nijak moc decentní. Dekolt zdobil mírně hluboký výstřih a zbytek doplňovala krajka.  Záda holá až na bedra. A pas vynikal pomocí tmavého pásku a stříbrné přezky, která byla vyskládaná překrásnými diamanty.

Ve vedlejší obchodu mé oči spatřily perfektní semišové lodičky. „Tyhle budou moje,“ zahuhlala jsem si pro sebe. Otevřela dveře a vešla dovnitř.

„Dobrý den,“ pozdravila jsem prodavačku, která se na mne mile usmívala.

„Dobrý den,“ oplatila jsem. „Hned za výlohou máte semišové lodičky, kde je najdu?“ pípla jsem a skoro čučela do země.

„Hned za vámi,“ řekla vlídně a šla mi je sama ukázat. „Jaké číslo?“ ptala se a zpětně se mrkla na moji velikost. „Předpokládám, že to bude 39.“ Podala mi krabici a já se posadila na židličku, která tam stála opodál.

„Jsou perfektní,“ hlesla jsem a prošla se v nich. Padly jako ulité a mě přímo šité na míru. „Vezmu si je. K těm šatům se budou hodit!“ Přezula jsem se a lidičky si prodavačka už odnášela k pultu, kde jsem je hned zaplatila.

„Přeju hezký den,“ špitla prodavačka a hned se ujala dalšího zákazníka, který stál za mnou. Byla jsem spokojená.

Můj zrak se upřel na velké hodiny uprostřed široké zdi. Ukazovali něco málo po šesté. „Páni,“ broukla jsem si. Na nákupech jsem strávila víc, než Alice. Jak úsměvné. Jediné štěstí bylo to, že komplex obchodů byl v jednom i s hotelem.

Netrvalo mi moc dlouho a já zalezla i s nákupem do výtahu, který mě odvezl do patra, kde bydlím s Edwardem. Vzhledem k tomu, že jako upír exceluji v rychlosti – převlékla jsem se do večerního. Šaty co jsem měla na sobě, skončily v tašce i s botami. Pomalým krokem jsem procházela chodbou a zastavila se u dveří do pokoje.

Něco mi tu nehrálo.

Prsty zajely do kabelky a vytáhly čipovou kartu. Bliklo zelené světýlko a já vzala za kliku. Pohled co se mi naskytl, mi bral dech. V ten moment se rozezněla líbivá melodie. Všude se jako na povel rozsvítily všechny možné velikosti svíček a plápolaly ve větru, který šel od balkónku.

Na zemi ležely kvítky rudých růží. Nenapadlo mne nic jiného, než jít po jejich stopách. Na stole jsem si všimla obálky. Uchopila jsem ji a otevřela.

Drahá,

Miluji tě tak moc, že jsem pro tebe schopen zemřít. Miluji tě tak moc, že jsem pro tebe schopen udělat cokoliv. Miluji tě tak moc, že jsem pro tvé štěstí udělal něco, co tě bude na začátku asi hodně bolet. Miluji tě tak moc, že jsem nevydržel do naší smluvené hodiny a vymyslel tohle podivné překvapení.

Navždy tvůj…

Jeho slova hřála mé mrtvé srdce, ale zároveň podivně zraňovala. Nevěděla jsem, co čekat, ale byla jsem přesvědčená, že to musím zjistit.

Krok po kroku se mé zvědavé tělo blížilo k balkónku, kde měl Edward být. Mléčná záclona zakrývala vše, co mohlo být tak důležité. Občas se zvedla tak, abych spatřila alespoň malý kousek toho, co mne dělilo od toho, abych zjistila, co se chystá.

„Edwarde,“ zašeptal můj něžný hlásek. Stál viditelný kousek od zábradlí. Svíral něco v pažích, ale mé oči nic neviděly.

„Pojď blíž, Bello!“ Neotočil se. Na něco se upřeně díval. Jeho oči nepatřily mně. Do těla se mi vlil podivný pocit. Žárlivost. On patří jen jedné osobě.

Mně.

Nakonec mi to nedalo a pomalu se přibližovala. Malinkým kouskem jsem zahlédla malinkou ručičku, pak ty nejstřapatější vlásky. Byla to malá dívenka, které mohlo být kolem dvou let. Držela ho za tváře a něco mu ukazovala. V ten moment se mé tělo svezlo na zem a jen je sledovala. Rozuměl si s ní. Dokonce moje zjištění a konečné pochopení, že Edward mi dal dceru. „Mohu?“ zeptala jsem se, když se moje hlava konečně vzpamatovala.

Podal mi ji. „Bello, tohle je Renesmé,“ hlesl potichu a podal mi ji. V ten okamžik mi položila své droboučké ručičky na tváře a ukázala mi pohled jakým mne viděla, když mne poprvé spatřila.

Kdybych mohla, plakala bych. Edward mi dal to, po čem jsem toužila od chvíle naší svatby. Po dceři, kterou nadevše miluji. Ale jediná otázka nebyla zodpovězena. Odkud se vzala.

Autor: souteznipovidky, v rubrice: FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky

Sdílet

Diskuse pro článek Konec dobrý, všechno dobré od TorencCullen: